Moje sestra pracuje s nemocnými lidmi. Není lékařka ani zdravotní sestra ani ošetřovatelka. Její práce spočívá tom, že pacientům, kteří v průběhu hospitalizace trpí osamělostí, smutkem nebo strachem poskytuje duchovní či duševní podporu. Rozmlouvá s nimi, těší je, vyslechne jejich trápení, poskytne jim útěchu. Věnuje se i příbuzným pacientů, kteří často sami psychicky špatně nesou nemoc svého blízkého.

Je skvělé, že v dnešní době jsou nemocnice ochotny zaměstnávat lidi i na takovýchto pozicích, protože člověk nemá jen potřeby tělesné, ale také sociální, duševní a duchovní. Naštěstí péče o všechny tyto potřeby se stává nedílnou součástí komplexní péče o nemocné ve zdravotnických zařízeních. Když člověk prospívá na duchu, tak se i lépe uzdravuje ze svých nemocí.

Moje sestra má kromě jiných osobností vzor také v Matce Tereze, která měla velmi laskavé srdce plné soucitu a porozumění. Neúnavně se starala o nemocné lidi, kteří neměli nikoho, kdo by jim pomohl, a často jen čekali na smrt v osamění. Věnovala se těm nejchudším z chudých. 

Proto jsem se rozhodla namalovat své sestře její portrét.

Na akvarelový papír ze stoprocentní bavlny jsem si nejprve tužkou namalovala základní obrysy. 

Poté jsem papír přilepila k podložce malířskou páskou. To je nutné udělat především tehdy, když chceme vymalovat celý papír, tedy chceme mít i pozadí. Páska nám zajistí, že se papír nezačne kroutit, jak ho budeme namáčet.

Lesk v očích jsem zakryla krycí kapalinou určenou na akvarel. Akvarelové barvy se velmi snadno rozpíjejí, protože jsou vodové. Díky této krycí kapalině mám jistotu, že po dokončení práce, až ji sundám, bude lesk v očích bílý, resp. bude mít barvu papíru.

Následně jsem vymalovala pozadí. Protože Matka Tereza byla před časem svatořečená, naznačila jsem jí i svatozář. :-)

Pásku jsem už částečně sloupla. Nechci ji tam nechávat moc dlouho, aby se k papíru nepřilepila natolik, že by se potom sloupla i s ním. Ale u bavlněného papíru se to moc neděje. 

Vymalovala jsem i hábit, ale zatím jen lehce. Spíš jsem si jen tak označila, kde bude jaká barva - modrá, šedá, bíla...

To samé jsem udělala i s obličejem. Jen zlehka jsem si označila světlejší a tmavší oblasti. 

Přidávám na barvě v obličeji a troufám si už i na oči, pusu a zuby. Zuby jsou nejhorší. :-)

Opatrně přidávám barvu, přidávám barvu a přidávám barvu... 

Už jsem i křížek trochu podbarvila.

Na chvíli nechám obličej obličejem, bojím se těch vrásek, a pouštím se do hábitu. 

Nedá se nic dělat, musím ještě trochu ty vrásky propracovat...

I když to není dokonalé, už s tím končím. Ještě bych to nějak pokazila.

Nakonec odloupnu krycí kapalinu z očí. To je pro mě vždy největší odměna, protože tím leskem v očích dostane člověk na portrétu poslední jiskru, která chyběla.

Protože maluji většinou po večerech a nocích, jednotlivé kroky musím fotit při umělém osvětlení, takže fotky nejsou moc kvalitní. Navíc nejsem žádný malíř, ale moc ráda maluji. :-)  Děkuji tedy za shovívavost a doufám, že pro Vás byl můj článek aspoň trochu přínosný. 

Přeji všem flérovým čtenářům i tvůrcům hodně radosti, klidu a také pevné zdraví a blízkost rodiny a přátel.

Markéta