S kočkami mluvím a vůbec mi to nepřijde divné. Někdy se jim snažím vysvětlit, co (ne)mají dělat, někdy je prostě musím okřiknout.

Můj muž mě jednou pozoroval, jak honím Johna (o něm a jeho posedlosti jídlem zase jindy), který mi zdrhá kočičími dvířky do sklepa s čerstvě ukradeným balíčkem masa v tlamě, a když jsem se uklidnila, zeptal se mě: "Opravdu si myslíš, že když na něj budeš křičet 'Okamžitě se vrať a dej to sem!', můžeš mít úspěch?"

(přitom jak on vypadá vznešeně, že? Taky se jmenuje správně "Sir John")

Nicméně někdy má efekt samotný tón hlasu. Takže je naprosto běžná situace, že sedím v obýváku, volně propojeném s kuchyní, a bokem slyším nějaké šustění, cinkání nebo jiné podezřelé zvuky. Obvykle vylítnu se slovy přibližně ve stylu "Co to tam zase děláte!", což ve spojení s mým rychlým pohybem způsobí, že odněkud uskakuje vychechtaná mňoule, nezdřídka s nějakým lupem v tlamě...

Včera tato situace nastala opět. Slyším zvuk nádobí, takže zakřičím "Koukej toho nechat!", vstanu a hrnu se tam - ale nikde nic.. jen na hrnci s vařícími se vajíčky radostně poskakuje poklička! Můj drahý se mi s radostí jal vysvětlovat, že kočky - dejme tomu, ale snažit se komandovat nádobí je opravdu zbytečné...