Titulku jsem přišla na chuť loni na podzim, když se začalo dříve stmívat. Přeskočím v čase trochu dál a to do období Vánoc, kdy mi v místní hrabárně učaroval houpací koník. Kdy jindy je lepší příležitost plnit si dětské sny, než s vlastními dětmi, nejspíš to znáte. Po zjištění částky, za kterou byl koník k mání, nebylo nač čekat, hlavně jednat rychle. Tak se k nám dostal Bubík.

Tělo zaprášené, oči kalné, tlama žalostně volala: „Honem, něco se mnou proveď!“  Bubíka čekala koupel, oprášení, vydrbání zašlé kůže na postroji, obroušení zrezlých cvočků, vyspravení srsti, vytvarovaní uší, zastřižení/přilepení odstávajících neposlušných chloupků…

Přejdu k záživnější fázi, jakou bylo natírání, i když barva nebyla zcela podle mých představ. Sehnat opravdu hezkou červenou se snad nedá. Kvůli neforemnosti postavy koně v klusu jsme s mým vydatným pomocníkem, mým tátou, museli sundat houpací část nejen kvůli natírání, ale záhy i pro lepší upevnění. Zadní nohy už špatně držely, jiná místa bylo potřeba slepit. Také podkůvky si zasloužily nový nátěr, tentokrát tabulovou barvu, která udělala hezká reálná kopýtka.

S hřívou jsem si zavzpomínala na dny ve školní družině a pokusy o bambulky. Dnes už bych si poradila asi také jinak. Nejhorší fáze byla rukojeť, tu jsem, přiznávám, nechala celou na svém šikovném tátovi. Místo úplně chybějících úchytů jsme použili rukojeti na šroubováky provrtané a nasazené na silný „drát“ z železářství. Sedí jak dělané na míru… nebo Bubíka? To už je jedno, obrázek si uděláte sami