Čertík je společenský, zvědavý, ukecaný a stále potřebuje být středem pozornosti. Ovšem jen pokud nepřijde návštěva. Stále jsem v podezření, že jsem si ho vymyslela a vůbec neexistuje. Vaří se mnou, stojí u linky na  zadních nožkách, přední tlapky opřené o šuplík a kecá…opravdu se snaží napodobit tón hlasu, počet slabik a na otázku odpovědět. Řeknu mu :kecáš a on e..e..eá…prostě nekecá. Když vykročím běží jako předvoj, ocásek vztyčený jak vlajkový stožár a stále kontroluje jestli mě vede správným směrem.

Při jídle, tedy mém, sedí kocourek spořádaně na lavici u stolu a čeká až dostane vyfoukaný kousek masíčka. Na stůl nikdy neleze, jen si tam položí bradičku a čeká a čeká. Udělala jsem si jako inovaci rizoto ze sojového masa…no, moc mi to nevonělo, ale byly tam i jiné jedlé ingredience tak to snad nemohlo být až tak nechutné. To v rámci dělené stravy a podle kuchařky, rozhodnutá shodit pár kilo za každou cenu.

 Čertík zabral místo a čekal. Dostal kousek masíčka…a ztuhnul. Dal přední tlapky na stůl a vztyčil se v celé délce nad talířem, dala jsem mu opět ten kousek masíčka. Vrhnul zničující pohled, zřejmě nevěřil vlastnímu nosu, strčil ho skoro do talíře, nasál, frknul, pronesl nějaké eee..eee…fuuuuuu a trapem zmizel.Pochopila jsem to jako silné citoslovce opovržení a rozhodla se, že náhražky FAKT nejsou k jídlu a něco co je žvýkací jak molitan jíst nebudu. Určitě jsem díky kocourkovi udělala správné rozhodnutí…už nikdy žádné imitace:))