Ano, 28. září je dnem, kdy si připomínáme svátek patrona našeho státu, symbolu české státnosti. Přesto v titulku nevidíte chybu ani překlep. Dnem české stádnosti jej nazvala před několika málo lety jedna z mých kamarádek při zamyšlení se nad právě probíhající parlamentní debatou o zákazu kouření. Poslanci a senátoři, kteří zrovna ve svých lavicích netloukli špačky a byli náhodou natolik střízliví, že dokázali zformulovat větu (i když pravda, některým věta rozvitá činí potíž i v případě, že nepožijí), vášnivě debatovali o tomto závanu původně z USA, následně z EU. To dobré děvče se tehdy zamýšlelo nad tím, jaký zákaz přijde příště: čokoláda nebo bůček? Je totiž sporné, zda je životu nebezpečnější obezita nebo kouření...

Milovníci sladkého potěšení i vypečeného bůčku mohli zůstat v klidu. Hůře jsou na tom ti, kteří by si rádi posvítili klasickou stovkou žárovkou, protože pod její úspornou sestrou si připadají jako na hřbitově o dušičkách. Evropskou unií jsou omlouvány vysoké ceny, zvýšené daně a další zhůvěřilosti. I méně bystrý občan vidí, že za hranicemi, kde jsou výrazně vyšší platy, je mnohdy levněji... Zareptá si, pokud má tu možnost, nakoupí za hranicemi - a tím to hasne.

Při té příležitosti se tehdy autorka původního pojednání, týkajícího se zejména hřebíčků do rakve, zamyslela i nad tím, zda to není právě naším zmíněným patronem. Při vší úctě k tomuto světci, přiznejme si, že statečnosti v sobě tenhle (prý) neduživý hoch, trávící většinu svého života na modlitbách, mnoho neměl. Také s ním jeho bojovný a chrabrý bratr Boleslav rychle zametl. Jakožto svatý se Václav církvi katolické hodil, vždycky měla ráda panovníky slabé a snadno ovlivnitelné. Když jsem slyšela několikrát z úst vysokých církevních hodnostářů, že za nás má Václav orodovat, nelze než souhlasit. Ale ochraňovat nás? Možná právě proto, že nás nemá ochraňovat Boleslav, nýbrž Václav, nedočkáme se ochrany před nestoudnými politiky, kteří neodstupují ani tehdy, když už mají z ostudy kabát, že si po lemu šlapou. Však stačí, že je stádo zvolilo, teď je třeba ukázat mu, kde je jeho místo... 

Proti zmíněnému zákazu kouření na veřejných místech se tehdy ozval Václav mnohem statečnější, než ten středověký. A ačkoliv tenhle Václav není zrovna mým favoritem, někdy u mě body nabírá právě svou statečností, která nespočívá jen v tom, že bez obav švihne kolegovi drahé pero před objektivy fotoaparátů a televizními kamerami (nebudu ho jmenovat, beztak už jistě víte, o koho jde), ale nebojí se leckdy vyjádřit svůj názor Evropě, celému světu, mikrokosmu a makrokosmu navzdory. Řekl, že ač bytostně kuřáky nesnáší a že mu páchnou, přesto restrikce nejsou řešením. Každý přeci má možnost volby... A mezi námi: stoupněte si na tramvajovou zastávku, kde na vás křičí cedule, že tady se bánit nebude, v okamžiku, kdy kolem projíždí stará Avia... Nebo si jděte zaběhat trasou, vedoucí přes Jiráskův most.

(Taky mám možnost volby, zásoba stovek žárovek na mě vesele juká ze skříně...)

Stádnost se však poslední dobou začala projevovat dalším kouzelným způsobem, o kterém se mé předchůdkyni ani nesnilo. Přišel Facebook... První vlaštovkou bylo šílenství kolem Martiny Sáblíkové. Jasně, že jsem v přímých přenosech zírala na její famózní výkony, ale žádosti tisíců lidí na Facebooku o novou halu? Pro kolik lidí? Samosebou to pěkně rychle vyšumělo. Ovšem to, co se dělo nedávno kolem tragické smrti tří hokejistů, předčilo všechnu fantazii člověka s velkou představivostí. Škoda je přeci každého života. V rozpoutaném virtuálním smutečním tanci zanikly zprávy o tragických nehodách na silnici (co když náhodou byl mezi obětmi budoucí hokejista reprezentant nebo nositel Nobelovky?) i kupříkladu úmrtí stoletého Otakara Vávry. Jako humorné mi připadalo to, že děvče, které se vždycky divilo, jak můžu "furt na ten hokej čumět", popisovalo ve "fejsbůkových" statusech svůj usedavý pláč a zoufalý smutek nad nenahraditelnou ztrátou pro český hokej...

A opět si připsal bod současný a pragmatický Václav Nejensperemstatečný. Na požadavky o vyhlášení státního smutku reagoval žádostí, aby se fanouškové chovali s ohledem na pozůstalé pietněji... Pro ty to jaksi byla skutečná a nenahraditelná ztráta a může jim být ukradené, zda je Staromák plný poskakujících šílenců (kdo neskáče, není Čech. Nejsem Čech, jak jste na tom vy?). Průvodci měli turistům, kteří nevěděli, zda si fotit dřív orloj nebo skokany, co vysvětlovat. Američané očekávali přinejmenším oslavu Dne české nezávislosti, zatímco jedna německá turistka téměř zkolabovala, protože se lekla, že nás opustil Božský Kája.

Přijde mi trochu smutné, že nejspíš někteří lidé mají reálný život natolik nenaplněný, že mají potřebu se virtuálně houfovat (ať už z jakéhokoliv důvodu) se spoustou cizích lidí na sociálních sítích. 

A prosím svatého Václava, nechť za nás oroduje, aby se 28. září zase jednou stalo dnem státnosti a ne stádnosti. Snad nebude třeba rovnou měnit patrona země české...