Asi to začalo už včera, ale nenápadně. Ozval se soused, který mi má dělat podlahu v kuchyni a na chodbě. A že přijedou hned v pondělí ráno, nejdřív teda v osm, a začnou stěrkovat.

Hm. Tak to znamená vzít si narychlo volno, zrušit objednanou kastraci Kočičky - no, to půjde.

Ráno vstávám jako obvykle o půl šesté, v šest se připojím do práce a pracuju na dálku, to je tak zvané háwéčko neboli houmworking ;) a líbí se mi čím dál víc. V sedm volám na veterinu, že nemůžu přijet, a jestli by to nešlo zítra. Šlo, paráda, to by bylo.

Čtu a vyřizuju maily, skajpuju do práce, hrabu se v informačním systému a sháním se po jakýchsi součástkách, co nám zdá se chybí na výrobu. Osmá hodina, devátá... V deset posílám SMS: "Hele, prijedete jeste dneska nebo jsem si vzala volno jen proto, ze je tak hezky?" V 10:30 přijede dodávka a vyběhnou tři hošani, "tak, kde to máme paninko?" Inu, tady je kuchyň, tady chodba. Budete dělat obojí naráz? Fajn. Tak chvilku vydržte, posbírám kočky, zabarikáduju jim kočičí dvířka do domu a půjdu s nima na zahradu.

Jeden, dva.. čičiči, pět.. Maxi, Deli! Á, sedm... - mažte ven. Oníka jsem už dva dny doma neviděla, ten někde lítá. Krmení vám tam dám, vodičku taky, a budu tam s váma, jasně. Miminko je hluchý, takže toho seberu pod paží, prohlídnu ještě ostatní oblíbená kočičí místa, prolítnu i patro - dobrý, můžete na to. Ale pánové, zavírejte za sebou, aby vám sem kočky neproběhly. Sice jsem se jim to snažila vysvětlit, ale to víte, Mařenka je už stará a k tomu je mentálně retardovaná, Miminko je hluchý a moje znaková řeč není nejlepší. Arnošt je zákeřnej, Kočička je trhlá, Delisa trvá na minimálně dvaceti hodinách denně v posteli - prostě si zavírejte, jo?

V jedenáct hodin se uvelebuju s notebookem pod jabloní, Milan mi pustil na zahradu wifi a takhle ve stínu snad i přečtu písmenka. Kočky se rozprostřou okolo, Kočička s Arnoštem se honí, Marie si vyhřívá staré údy na stole vedle počítače, v ohradě se kobyly dohadujou, kdo je krásnější, ptáčci štěbetaj - tak takhle bych mohla pracovat denně. Pod stolem Pepsi Max, moje jediná závislost. Je tam krásně, práce mi jde od ruky, na jídlo si ani nevzpomenu. Navíc - z domu mám teď přístupnou jen verandu a první patro, čili ložnici a děcák. A v tady těch místnostech teda moc jídla nemáme.

O půl třetí přijde řemeslník, že je hotovo; ale že stěrka teď musí tvrdnout tak aspoň do šesti. Díky moc, tady je nádherně, domů nepotřebuju.

Ve tři jdu nakouknout, jak to budeme mít krásné. Ale proboha!!! Jak je to možné? Vlhká stěrka na chodbě je celá poťapkaná kočičími tlapkami! A tady u dveří jsou ne že tlapičky, ale takové tlápoty, že by měly udělat archeologům po roce 3000 fakt radost... Mně to teda radost neudělalo. Max na mě nevinně kouká ze schodů. Musel se chlapům protáhnout dovnitř, když odcházeli, a pak tady coural. Bože bože. Píšu sousedovi, že přes všechno úsilí je stěrka potlapkaná. "V pohode, to opravime."

No ale mě to totálně rozhodilo. Jedu si do města koupit něco k jídlu, když je lednice nepřístupná. Ale na nic dobrýho a chutnýho, co by se dalo koupit v bille a pojídat bez jakéhokoli kuchyňského náčiní, jsem nepřišla. Tak aspoň rohlík se sýrem, něco bych sníst měla.

Přijíždím k domu a vidím, že před domem stojí samotný vozík za auto a u něj sedí na trávě paní. Ježkovy oči, se jim to odpojilo a paní to tady hlídá nebo co... Zajedu na dvůr a mizím zadem. Ale paní zvoní. "Dobrý den, já si jedu pro tu postel...." Šmankote! Já jsem zapomněla. Prodala jsem na inzerát starou válendu. OK, nevadí, tak to hned zařídíme. Jo, houbeles. Postel je v patře a v cestě stojí stěrka na podlaze v chodbě. Překročit se dá, ale táhnout tamtudy válendu, tak to nebude to pravé. Tak se nezlobte, kluci přijeli na tu podlahu později než jsem myslela a teď to ještě schne. Kupující jsou jen z vedlejší vesnice - víte co, tak já k vám zítra sjedu, půjčím si váš vozík a tu postel vám dovezu, omlouvám se... "To se nic neděje. Tak si tady ten vozejk do zítřka nechte, tady je techničák, nashle!"

Tak to jsem tomu dala. Myslím, že bych jim tu postel měla dovézt co nejdřív. Zkusím odmontovat tu horní odklápěcí část, pak se dolů ponese líp. Mezitím už určitě přijede Milan z práce. A taky ta podlaha snad uschne. Hm, potřebuju nějaký nářadí, takže musím do garáže. Nesmím zapomenout za sebou zavřít, aby to ještě někdo nepoťapkal znova. Takže si beru klíč ode dveří, zaklapnu za sebou, jdu ke garáži - hernajs, a klíč od garáže nemám. Takže zpátky, beru klíč od garáže, tam najdu co potřebuju, a - no to snad ne!!! Klíč ode dveří leží vevnitř, dveře jsou zabouchnuté. To už snad není pravda. Okno nahoře u ložnice, není v něm síť, před chvílí jsem ho otevírala, vede tam žebřík - no, ale já ho zase zavřela, na kličku.. Tak máme ještě zadní vchod, klíč by měl být na tajném místě. Fajn, je tam. Jenže tam se dostanu na druhý konec té vystěrkované chodby, schodiště v nedohlednu... No, je pět hodin, prostě už mě to musí unýst. Ťap ťap hup - a jsem na schodech, uf.

Čtyři šrouby šroubuju snad dvacet minut, v poloze na čtyřech, dvě končetiny v úloženém prostoru válendy, dvě vedle, ložná plocha na zádech, šrouby se kříží, závity se protáčejí, já se na to... Konečně, rozšroubováno. Muž pořád nikde. Že bych to po těch schodech nedostala dolů? Ten vrchní díl každopádně není tak těžkej. Hlavně opatrně, nic neshodit, pěkně pomalu, po cestě je to dvakrát do pravého úhlu a dole přes tu stěrku. Hurá, je to na verandě. A teď tu spodní část. Hm, je těžší a větší, takže ještě opatrněji. V poslední fázi jsem přimáčklá postelí ke zdi, její spodní růžek je půl centimetru nad tou sotva zatvrdlou podlahou a jen malinký kousek schází k tomu, aby vedle úhledných ťapiček přibyla ošklivá rýha. Honem zpátky, malinko doprava, nahoru a šoupnout s tím... na čele se mi perlí pot. No zaplať pánbu. Přední část válendy je na verandě, tak šup a už to tam postrčím. Ajaj, ten roh zdi jsem urazit nemusela. No, ale on taky už nic moc nedržel.

Tak, teď ten vozík, to už by neměl být problém, ten jsem připojovala tolikrát, že mě nic nepřekvapí. Aha, tažné zařízení si musím přidělat. To mám pěkně vzadu, pod podlážkou zavazadlového prostoru. Do prčic, proč mám zavazadlový prostor plný předmětů včetně pytle oblečení pro charitu?! Ha, mám to, tažné zařízení nasazeno. Ještě taková redukce na ten konektor se tam má dát, takhle se nasune a otočí. Kruci, nějak to tam nesedí. Jaktože to tam nejde? Probůh, tolikrát jsem to tam už dala.. já to snad rozkopnu! Asi holt pojedeme bez světel. Že bych to vážně nedokázala...? No to jsem blázen, proč by to nemělo jít? Áhá, já jsem málo pootočila tím otočným nesmyslem. Takže cvak cvak a je to. Vyjela jsem s autem před dům, našoupala na něj oba díly válendy.

A pak přijel Milan a na schodě před vchodem seděla divá Bára, v ruce svírala pět matiček, které patří k válendě, koukala na něj prázdnýma očima a prosila ho, aby jí pomohl tu válendu odvézt. Cestou do sousední vesnice je totiž úzký most a do dvora té paní se musí couvat. Oboje normálně umím, ale dneska - už nehraju! A půjdu brzo spát, slibuju ;) Kdyby mě Jáchym dneska hodil do stroje, asi bych mu ho zavařila.

PS: A takhle to vypadalo na té zahradě...