Psaní mě baví. 

Baví mě moc. Ale tvoření ještě víc. Jenže psaní má jednu výhodu. Dost hloupou. U psaní nečekám odezvu. Píšu, píšu, a ikdyž občas počítám s tím, že si mé dopisy, vzkazy, zápisky a mejly někdo přečte, stačí mi jen to psaní. Většinou ani nevím, co jsem psala. A nemrzí mě, když mi nikdo neopoví. Není mi líto, když mi nikdo nenapíše, ať mu ještě napíšu něco krásného.

Zato kreslení...Jak ráda bych, kdyby po mně někdo žadonil, ať mu něco nakreslím. Ano, poslední dobou, naštěstí, jsem dostala několik nabídek. Ale to je něco jiného. Něco, co kreslit musím, ideálně bez většího osobního odrazu. (Díky aspoň za to. Aspoň mám na chvíli na nájem.-) 

Avšak proč nikdo netouží po mých výtvorech? Má drahá Jumia ano, ale to je zhoubné. Ta touží po všem:-)Když jsem u ní byla naposledy na návštěvě, napočítala jsem jen v koupelně skoro přesně stovku voňavek. A to jste ještě neviděli skříně! Někdy vás do nich nechám nahlédnout. V těch už se jí, bohužel, také podobám

Hromadění, hromady...Jsou všude. Jsou i uvnitř mé hlavy. A já je tam musím nechávat. Ikdyž nechci. Poněvadž však hromady jsou zhoubné, nesmím je zhmotnit. Všechny mé pokoje jsou neobyvatelné. Občas nejdou ani otevřít dveře. Postel je pod takovou vrstvou oblečení, papírů, barev a podobných věcí, že už jsem se prostě přestěhovala do pokoje přítelova. A mám se mu divit, že on ode mně nechce nic vytvořit? Asi by nás ty hromady nadobro zavalily. A já toužím mít křídla. Čím víc si jich budu šít, tím hůř se mi bude létat.

Začínám dělat dárky lidem, které jsem viděla párkrát v životě. A tajně doufám, že z nich budou mít radost a tím ji udělají i mně. Ale co když ne? Co když to bude jen další vnucování?A nutit budu i vám. Soutěží. Jen co ukořistím dva pěkné vzorky a něco, co umí fotit.

Chci dělat svět krásnějším. Chci dělat krásnou poezii. Krutou, bezohlednou, krvavou, egocentrickou, malichernou, svíravou, tu dělat nechci. V tomhle světě je to škoda, kdybych dělala tuhle hromadu z mé mysli, asi už bych byla někde jinde, ta hromada je příliš drsná. A všichni by toužili to mít. A začal by mě mít rád každý. Však to znáte. V časopisech toho napíšou.

O krásu, pohádky, fantazii bez jehel nikdo nestojí? 

Je mi smutno. Tak moc, že každý den si nahlas přeju, ať si ode mě někdo něco koupí, že přítel už vymyslel, že si ty věci ode mě bude asi kupovat potajnu on sám, aby mi tím udělal radost. Hypnotizuju monitor, ale to nefunguje.

Jsem teď nemocná. Pár kroků od domu už nemám sílu. A musím začít chodit do práce. Kéž by to tak nemuselo být. Kéž bych mohla dělat krásnější den svým tvořením a díky tomu jsem mohla být živa. To jediné mě odvádí od bolesti a udržuje tělo v jakési funkčnosti.

To, co píšu, už zní žebravě. Ale já se nikoho neprosím. Jsem příliš hrdá. Až moc. Také až moc upřímná.

A toužím být dítětem. Škoda, že dětskou duši si dokáže uchovat málokdo. 

Myslím, že až sem to nikdo nedočetl. Já sama to po sobě také už asi číst nebudu. Alespoň vám sem zkusím dát Alenku v říši divů. Trochu laskavosti.