Když jsem byla poprvé těhotná, svému miminku jsem šila a háčkovala různé hračky a usínáčky. Dcerka se narodila a ani jedna z hraček jí nepadla do oka. Trochu mě to mrzelo, vždy jsem snila o tom, jak jí budu zásobovat doma z lásky vyrobenými hračkami, ale co naplat, větší úspěch měly ty kupované.

Největší úspěch však měl jeden polštářek ve tvaru tučňáčka, který jsme koupili jako takový designový doplněk do postýlky. Naprosto si jej zamilovala. Spala s ním, doma jej neustále tulila, musela s ním chodit i ven. Vyprat ho bylo prakticky nemožné. A když už se vypral, musela jsem ho okamžitě začít sušit a fénovat. To byly jediné chvíle, kdy jsem litovala, že nemáme sušičku prádla.

Jenže textil takový nápor mazlení nemůže vydržet věčně. Tučňáček se časem začal rozpadat a přišla fáze zašívání, zaplátovávání, ale nakonec se látka rozpadla natolik, že jsem byla naprosto v koncích a dcerka v slzách. Zbývalo jediné řešení, které mě napadalo. Polštářek jsem na počítači ve vektorech přesně překreslila a nechala jej natisknout na látku a ušila jsem přesnou kopii. A co myslíte, přijala ho?...

Nepřijala. Nebyl to prostě ON! Na fotce vlevo je děravý a zašívaný tučňáček, vpravo pak nový, mnou ušitý.

 Místo toho si šla raději najít nového muchláčka - vzala tatínkovi polštářek na spaní, který jsem mu darovala, když jsme spolu chodili. A už i ten má v sobě značné množství děr.

A tučňáček? Toho musí mít dodnes v postýlce na polštáři, i když už ho nemůže tulit.

Před 2,5 lety se mi narodil syn. I jemu jsem v těhotenství šila hračky doufajíc, že si aspoň ten zamiluje hračku ode mě. A ono se mi to splnilo. Zamiloval si muchláčka králíčka a historie se do puntíku opakuje - spí s ním, přes den ho nosí všude, i ven, praní je noční můra a uši začíná mít děravé.

Před pár dny synka hlídala babička. Šli spolu do obchodu a tam si z koše hraček vytáhl plyšového králíčka, bez kterého nechtěl odejít. A tak...teď všude nosí dva. 

Když mi seděl na klíně a dívali jsme se spolu na pohádku, držel toho králíčka za tlapku. Bylo to tak něžné a pro něj tak  přirozené. Musela jsem si ten moment vyfotit. Protože jsem věděla, že tohle musím nakreslit. Byl to moment, který naprosto vystihoval čistotu a laskavost dětské duše. 

No nejsou ta dětská pouta úžasná? 

Tuto ilustraci nabízím (zatím jen) ve formě tisku ve svém obchůdku.