Po dlouhých úvahách jsem začala psát životopis, v kterém se představím a nechám tak nahlédnout do své minulosti. Nejedná se o konečnou verzi, jde mi však o to, aby mnozí pochopili co mě přivedlo k tvoření, a že existuji důvody, proč mám hodnoty nastavené jinak, než většina z nás.
Bylo, nebylo, v jedné vesničce na Vysočině žilo, malé děvčátko jménem Jitka. Narodila se do rodiny Zdeně a Tondovi do nového patrového domu. Rok po ní přišel na svět bráška Zdeněk, který doplnil rodinu do „plného počtu“. Kdo je znal, řekl by "dokonalá rodinka". Škoda, že to tak necítili oni sami. Na první roky života si nelze pamatovat, ale dobu od pěti let si už malé dítě vybaví.
Jitka i přesto, že se narodila v říjnu, nastoupila školu jako pětiletá a Zdeněk, zatím ve školce bez ní nechtěl ani jíst, tak za ním chodila. Osobně si pamatuje pouze školní léta, do školky jako by ani nechodila. Nutno podotknout, že byla odmala velice hubatá a upřímná, což ji celý život komplikovalo, ale naučila se s tím postupem let pracovat. Jako dítě si však na pusu pozor nedávala, takže jí bylo všude plno.
V těch dobách bylo běžné, že se starší děti staraly o mladší sourozence a hlídali ty od sousedů. Také hodně času trávila s bratranci a kamarádkou Jolanou, která se později stala její nevlastní sestrou. Prakticky existovala jen škola, pobyt venku nebo návštěvy u rodiny Jolany, kde si spolu děvčata dokázala dlouho hrát.
A ty úžasné babičky, tam děti trávily ty nejlepší chvíle. Jedna byla místní, takže k ní děti jezdily na kole a druhá žila s dědou pár kilometrů od trvalého bydliště. Tam je rodiče pravidelně vozili, jak na návštěvu, tak i na prázdniny. Sourozenci tam měli „ráj“, jak na zahradě, tak za humny v lese, kterým se chodilo k rybníku do nedaleké vsi.
K vodě to měly děti blízko i doma, ale buď musely přeběhnout silnici nebo se vydat na 2 km tůru. Rybník pod silnicí byl hluboký a využíval se spíš v zimě na bruslení. Bydlelo se v kopci, takže se dalo sjet na sáňkách a seběhnout na led. Druhý rybník měl svoje kouzlo, protože se v něm dalo v létě koupat. Byl u něj vystavěný tábor, který se využíval o prázdninách a dobrodružná byla i cesta k němu, tam děti rády utíkaly.
Jitka se Zdenkem trávili hodně času s otcem, ať už je vozil traktorem nebo bral na fotbal, kde dělal rozhodčího. Celá rodina jezdila na výlety po okolí, ale oblíbené byly též návštěvy hradů a zámků na jihu Čech a Moravy. V létě se vyráželo pravidelně do Znojma pro meruňky, vlastně se dá říct, že z pohledu dítěte bylo vše v pořádku. Postupem času se však společně strávená doba stávala být vzácností.
Když začal do školy chodit i Zdeněk, tak si Jitka začala všímat problémů, které měl nejen on s chováním. Doma pomáhali s běžným úklidem, střídali se v mytí nádobí a luxování, takže se u toho pobavili, ale rodiče se více hádali a vůbec se začalo měnit vše k horšímu. Zřejmě skutečnost, že Jitka zkončila poprvé v nemocnici kvůli častým bolestem břicha bylo prvním signálem, že není něco v pořádku. Tam trucovala, nechtěla jíst, a tak si ji museli rodiče bez zjištění, co jí vlastně je, odvést domů.
Nedalo se nevšimnou, že maminka chodí z práce nepravidelně a kolikrát není doma ani přes noc. Děti doma zůstávaly převážně s otcem, který po jejím návratu stropil vždy scénu a došlo bohužel na nějakou tu facku. Přesto, že se děti těšily, až se jim maminka vrátí, tak se zároveň začínaly bát toho, co se bude dít. Jednou došlo téměř ke znásilnění a pouze fakt, že byli přítomní oba sourozenci, kteří se Zdenou vyskákali z okna a běželi k sousedům pro pomoc k tomu nedošlo. Tenkrát přijela policie, ale protože se nic nestalo, tak s nepořízenou odjeli.
Kdo dočetl až sem, tak si může zasoutěžit o 20 % slevu na jeden nákup. Stačí si tipnout v jaké vesnici na Vysočině jsem dětství prožívala:
a) Zašovice
b) Přibyslavice
c) Kněžice
