Rok jsem mlčela... Asi vím proč... V našem životě se odehrála noční můra. Možná to chtělo čas, abych o tom dokázala napsat. Možná to nedokážu a tento blog nedokončím. Ale zas si říkám, že když to dobře dopadlo, tak se nemusím bát a může to třeba někomu pomoct... Příběh je to dlouhý, tak kdo nerad čte, ať to tady utne.

Duben/Květen 2012

Chystáme se na oslavu narozenin přítelovi maminky, jako vždy se nestíhám nachystat. Venku je krásně, teplo, větráme. Přítel si ještě rychle vlezl do vany a Joey si ještě užíval poletování po pokoji. Najednou v tom spěchu vrazím do pokoje, Joey se lekne a v rychlém letu vrazí do okenní sítě. Ta se protrhne jak nic. Teď si představte, že jste papoušek chovaný mezi 4 stěnama a najednou je před vámi celý širý svět. Svět velkoměsta. Centrum Ostravy. Elektra. Tramvaje, auta, domy. Křičím z okna, naprosto bezmocně. Klepnu a rychle křičím, co se stalo na přítele do koupelny (na to prý nikdy nezapomene), běžím ven. Očekávám, že Joey bude sedět celý udýchaný na cestě, chodníku případně na tom zeleném plácku, před Imperiálem... Doma sotva obkrouží dvakrát pokoj a už nemůže... Venku však nikde není, nikdo ho neviděl. Brečím, brečím, volám, pískám, hledám. Přítel taktéž. Po chvilce už ztrácíme naději. Co všechno se mu mohlo stát. Kde může být. Prohledáváme celé centrum, celé okolí, širší okolí. Potkali jsme mešťáky, ptáme se, co můžeme dělat. Nahlásit na policii, u veterinářů, na záchranných stanicích. Rozdělujeme se - já sedím doma a obepisuju veškeré veterináře, zoo, záchranné stanice, stránky pro papouškáře, inzertní noviny, chovatele papoušků. Chystám plakátky pro vylepení po městě. Obepisuju známé na FB. Přítel se večer vrací vyčerpán hledáním jehly v kupce sena. Na kolika střechách, na kolika balkónech, stromech může být... Co se mu mohlo všechno stát. Brečím. Necháváme otevřené okno, k topení přivázaná velká větev čnící do ulice, na které visí Joeyčkova hračka, na parapetě zrní - kdyby našel cestu zpět. Druhý den ráno necháme 200x zkopírovat letáčky, které vylepuji po centru města. Nabízíme vysokou odměnu. Obejdu všechny zverimexy v okolí, prosím o vystavení letáčku. Setkávám se s lidmi, kteří mají pochopení i s lidmi, kteří se snaží mé naděje srazit na totální dno nebo možná ještě pod něj. Jsem totálně vyčerpaná, spálená od slunce, dehydratovaná. Domů se vracím jen na chvíli pro další letáčky a lepící pásku a zkontrolovat, jestli se třeba nevrátil nebo nepřišel nějaký email, že ho někdo našel... Je to nekonečné. Přemýšlíme, kde by mohl být, kde je klid, kde jsou stromy, kde jsou ptáci... Chodíme nespočet hodin kolem řeky, pískáme, voláme, padáme únavou a propadáme beznaději. Na mail mi píše nějaká milá paní, která má s odchytem papoušků zkušenosti, radí mi, dává naději. Další den vyrážíme oblepit další části Ostravy autem za pomoci mých rodičů. Když uletí papoušek, po prvotním šoku hledá známé podněty. Může se zdržovat tam, kde lidé chovají papoušky. Vylepujem u ZOO a pak tam, kde se vyskytuje hodně lidí. Je důležité, aby o tom všichni věděli, povídali si, šířili tuto informaci. Milá paní z mailu mě přivedla na spásnou myšlenku - naši vlastní také papouška. Menšího, kdo četl dřívější díly, už ji zná. Je celá žlutá, nemluví, jen řve a někdy píská. Joey ji zná. Její pronikavý hlas. Mohla by ho přivolat zpátky... Přivážíme tedy papouščici Kiminku do Ostravy na pracovní výlet. Nesnáší chlapy, takže když se přítel přiblíží k její kleci, začne křičet. Zkoušíme to nejdříve z našeho bytu, pak na prostranství před Imperiálem, za Elektrou, pak u Nové Karolíny - kousek od řeky, spousta stromů (kdybych byla papoušek ulétnoucí z domu, letím tam). Kimče se výlet líbí... Přestává křičet, roztahuje křídla a chytá vítr do plachet, užívá si to. Zapomněla na úkol, který má... Přesouváme se do Komenského sadů, Kimča je unavená, usíná. Tímto to pro nás končí. Vyčerpaní, hladoví, vracíme se domů aspoň na oběd. Zvoní telefon. Nějaký pán našel našeho mazlíka. U pily. Zdržoval se tam dva dny. Lákaly ho na piškotek, nedal se. Po třech nocích venku už byl ale vyčerpaný a hladový a přistál pánovi na hlavu. Vykřikuju, je to on, je to on. Pořád jsem měla totiž zakázané sama od sebe radovat se - co když to není on, někdo se spletl, dělá si srandu... JE TO ON!, kdo viděl článek "fascinátor/komplikátor" v tuto chvíli už chápe. Pán si ho chtěl vzít domů, ale na zastávce uviděl letáček a ihned nám volal... Ptá se, zda platí odměna. Okamžitě pro něj vyjíždíme, s tučným obnosem pro nálezce. Joey ťuká zobáčkem do krabice, je to ON! Zase brečím, jsem tak šťastná, je v pořádku, vezeme si ho domů. Je trochu špinavý, nesmírně unavený, hladový, ale je náš a je zase doma!Pospává, krmí se, tulí se. Nejde opláchnout, usíná nám na vaně... 3 dny pospával a krmil se.

Zdálo se nám to, jako neuvěřitelné... Byl to pro nás ten nejkrásnější 1. máj - den, kdy se nám Joey vrátil zpět. Políbili jsme se s přítelem pod rozkvetlou třešní a na bruslích vyrazili strhávat letáčky, které jsem po celém centru vylepila. Joeyho už znali, lidé se na něho ptali, jestli už se našel, že letáčky sundáváme. Bylo to krásné. Našla se velká spousta lidí, která byla ochotna pomoci. Pustili cizího člověka na střechu svého domu, aby se mohl dalekohledem rozhlédnout po dalších střechách v okolí. Byli lidé, kteří zprávu šířili dál, kteří nám pomáhali fyzicky, psychicky. A všem těmto patří velký dík. Děkujeme, že jste pomohli našemu příběhu dát šťastný konec. I zde na Fléru se našla paní, která mě nakopla k tomu, abych ty letáčky vytiskla, vyvěsila. Tímto tedy děkuji uživatelce útulek Lesan .

Díky této zkušenosti jsme věděli, že je potřeba pomáhat dál. Některé zmíňky na internetu pak dohledali nálezci dalších ulétnuvších žaků, psali nám, že našli toho našeho, ale ten byl už dávno doma a tak jsme pomáhali dohledávat majitele. Velkou radost nám udělalo, že se to povedlo díky kontaktům na skvělé lidi rychle a tak nemuseli mít o své miláčky strach příliš dlouho. Jsou to totiž hrozná muka. Pejska venčíte, zná okolí a když se zaběhne, může se vrátit zpět i sám. Papoušek venku nebyl a i když má skvělý orientační smysl a je velmi inteligentní, je natolik vyplašený, že letí pryč a může uletět denně 20 km.

Děkuji taky Lence Ďuríškové, která nás držela v naději, poskytla mnoho cenných rad a úžasnou podporu a děkujeme jí a jejímu příteli za to, že pomáhají dál. Mají totiž na starost stránku KPEP-Uprchlíci, kam se mohou ozývat nálezci papoušků nebo zoufalí majitelé "uprchlíků". Taková databáze a pomoc TOTIŽ MÁ SMYSL!

A v příštím díle se můžete zase těšit na nějaké ty vylomeniny