Přesto, že jsem na fleru přesně rok, ještě jsem nenašla odvahu založit si blog, nebo dokonce napsat článek. Přitom blogy čtu ráda (skoro denně) a moc mě to baví. Nedělá mi ani problém napsat pár vět... prostě mi jen chyběla odvaha.

Ale dnes je to jiné... mám narozeniny a tak jsem tu odvahu (které mám jindy přehršel) sebrala a rozhodla se něco napsat, neboť všechno je jednou poprvé

Dlouho jsem přemýšlela, CO vlastně napsat... napadalo mě toho hodně, ale nakonec mi přišlo nejrozumější napsat něco o tom, co mě zaměstnává tento týden. Jsem skoro sama doma, mám volno a tak se můžu věnovat tomu, co mě baví už dobrých 20 let. Ano, je to šití (překvapivě):))

Už když byly děti malé, ušila jsem jim kde co. Vždycky jsem se snažila, aby věci, které udělám, byly něčím jiné. Aby v sobě měly něco, co napadlo mě samotnou, něco, co není extra nápadné, a přitom to každého zaujme. Teď už jsou děti velké, ale já mám pořád nápady, které bych chtěla zkusit realizovat. Mám ráda tašky, taštičky, kabely, batohy a různé kapsičky a tak jsem se rozhodla, že několik svých nápadů zkusím zhmotnit.

Mám doma hromady materiálu, které jsem stačila nasyslit Mám tu schopnost (a vím s jistotou, že nejsem tady na fleru jediná), kdo dokáže ve velmi krátké době nashromáždit neuvěřitelnou hromadu látek, klubíček, nití, gumiček, paspulek, knoflíků atd atd atd...(mé švadlenky mi rozumí ).

Tak jsem se prostě zase jednou kochala svými zásobami a najednou jsem si k tomu sedla a začala šít. Původně jsem sice měla v hlavě jistý nápad, ze kterého však postupně během vlastního šití vzniklo něco úplně jiného. Jsem už taková... Vyberu si látky, kombinuju, pak se rozhodnu pro určitou barevnou kombinaci, střihnu do jedné barvy, beru do ruky další a v tu chvíli se to stane! Koutkem oka zahlédnu, jak se dole, ve skříňce na látky krčí jiná látka... je až dole a připadá mi smutná, jako by si říkala "jsem až dole, kdo ví, jestli se na mě vůbec dostane někdy řada..." slyším přesně tohle a tak skládám tu látku, která už se tetelila štěstím, že zrovna ona je vyvolená, klekám si na zem a až zespoda beru tu poslední látečku, omlouvám se jí a už vím, že právě ona je ta pravá. Skoro po celou dobu šití, vedu hlasitý monolog povídám si s látkama, se špendlíkama, s metrem, se žehličkou a hlavně se šitím strojem... chvilku ho chválím (to když mi to jde), pak ho povzbuzuju (to když to vypadá, že mele z posledního) a samozřejmě mu i spílám (asi se mu půjdu hned omluvit)... a ani se nenaděju a najednou je dílo hotovo ... Koukám na to a vůbec si neuvědomuju, že jsem něco vyráběla... tak moc jsem do toho "rozhovoru" byla zabraná...                      

a na vás teď je, abyste posoudili, jestli se mi to povedlo...

První taška (ta černá džínovina je právě ta látečka, co byla až na dně skříňky) a druhá taška - růžovka být vůbec růžová neměla!!! (nakonec jsem ze 4 látek nahradila 3 jinou barvou!!! Jen červená byla původní)

a nakonec mi zbyly patchworkové vsadky (1. kapsička)... co s nimi? Sedím u stolu, abych ho uklidila a najednou beru žehličku, vliselín, zahajuji svůj monolog... a když mi dojde řeč... leží přede mnou na stole dvě kapsičky... to jsem celá já!! (2. kapsička vznikla omylem... když jsem při šití 2. tašky špatně sešila pruhy a výsledná šířka byla větší, než jsem potřebovala )

Pokud jste se dostali při čtení až sem... jsem ráda... a moc vám děkuju