To si takhle člověk pořídí psa a (někdo dřív, někdo pozdějc) začne přemýšlet, co všechno mu taková společnost přinese… I já pořídila a přemýšlela! Začalo to cvičákem. Kvůli tomu, že mám bígla, pro mě bylo nemyslitelné cvičák vynechat. Měla jsem obrovské štěstí na lidi, co jsem tam potkala! Držíme jako jedna banda a podnikáme společně spousty akcí, soutěží i zkoušek…

Jednou takovou akcí byl i letošní Krušnohorský dogtrekk.

„Dogtrekking je extrémním kynologickým outdoorovým vytrvalostním sportem, při němž jsou překonávány mimořádné vzdálenosti v časovém limitu a který vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností.“ Toť definice.

Jak to vidím já? Dogtrekking je krásný sport! Je to taková turistika, kde jsou člověk a jeho čtyřnohý kámoš na sebe vzájemně odkázáni a navzájem se podporují.

Většina treků je rozdělená na tři kategorie:

kočárková 10 – 20 km

middle 40 – 50 km

long 90 a více km

Vše, co k tomuto sportu člověk potřebuje je trpělivost, pes, postroj pro pejska, speciální vodítko, sedák (takový odlehčený horolezecký), nějakou fyzičku a pořádné boty. Vypadá to jednoduše, co?

Psa mám, psí postroje dokonce dva, vodítko i sedák od loňska, za boty bych ruku do ohně strčila. Jen ta fyzička… Povaleč nejsem, ale dát si z fleku mid (45km), jsem si netroufla. A tak se začalo trénovat… Po Brdech. 10, 15, 25, 30km… Nejvíc jsme v trénincích ušli kolem 38km. Druhý den ráno jsem se nemohla zvednout z postele a když už jsem se zvedla, tak jsem se nemohla zastavit kvůli znovuzatuhnutí!

Blížil se konec dubna a my (kamarádka s MOK a já s Ferdou) vyráželi směr Terezín. Auta pěkně nacpaná až po střechy důležitostmi, ale i úplnými zbytečnostmi (ženský…). Dorazili jsme na místo, kemp narvaný k prasknutí, ale poslední flek, no flíček, tam na nás počkal! Postavili jsme stan a jali se židlí v přilehlé hospůdce.

V noci mrzlo, a tak ráno nebylo nejpříjemnější.. Vylezla jsem ze stanu a přede mnou chlap! Vypadal dost zničeně, pohled nepřítomný.. Aha longař! Odpoutal psa a než společně padli do stanu zaskuhral, že nám přeje hodně štěstí. No nepotěšilo mě to… Ale vyrazili jsme! Cesta byla krásná! Minimálně ze začátku jsem byla rozčarovaná krásnou krajinou. Ferda táhnul jako bejk, počasí super, natrénováno… Kolem 30. km na mě padla krize. Nohy ještě mohly ale hlava už nechtěla! Navíc jsem měla úpal, kamarádce se ozvalo bolavé koleno a pod kopcem před námi byla poslední možnost zavolat organizátorům a nechat se odvézt. Popravdě – hooodně jsem přemýšlela o tom, že toho využiju! Ale Ferda makal, makal pořád dál a obrovsky mi pomáhal, a tak jsem se rozhodla to nevzdát! Krize polevila a my se blížili k Litoměřicím. Z Litoměřic do Terezína to je nějakých 5km. Celých těch dlouhých 5km jsem si v duchu řikala: „Baruno, koukej si tu bolest pořádně zapamatovat!“

Po příchodu jsme padli všichni čtyři ke stanu, podobně jako longař se svou stovkou v nohách. Se 45km za 10hodin a 56minut jsme obsadili 18. a 19. místo a umístili se zhruba v polovině kategorie.

Když si vzpomenu na posledních 5km, tak si pořád ještě živě pamatuju tu hrůzu! Zároveň si ale pamatuju i ten pocit štěstí když jsme padli u stanu! A proto jsem se po zotavení rozhodla, že po prázdninách vyrazíme na nějaký trek znovu!

Barushka pejskař. Možná blázen!

A až bude pořádné vedro, tak na ochlazení představím další psí sport! Zrozený jednoho krásného ledového dne v zimě 2009. Je jím saňojöring!