Od vzniku následujících fotografií uplynulo dobře 10 let a to je snad dost velký odstup pro takovou malou, asi nostalgickou, vzpomínku na momenty, které pro ně byly „důležité”:-)… Ať už jde přímo o vlastní fotografování, následující cestu k papírové fotografii nebo jejich „výstavní osud”.

Už název příspěvku napovídá, že budou mít něco společného se severem – a to konkrétně s Dánskem, Švédskem a Norskem (zeměmi, které mám moc rád).

Během několika cest vzniklo nějakých 300 fotografií, které jsem asi půl roku po poslední cestě začal zpracovávat. Během týdenní dovolené jsem vylézal z temné komory jen k jídlu a spaní:-). Nemusíte mít strach, 300 jich Vás tu rozhodně nečeká:-)

Následně si fotky prohlédlo několik kamarádů a známých a já je založil do archivu.

 

Jak to tak chodí, za rok jsem se k nim vrátil a začal v nich hledat něco, co jsem v nich dřív nenašel. Pravda je, že nebýt mé přítelkyně (dnes manželky), znovu bych je založil. Ona mě přiměla k přemýšlení o nějakém výstavním pokusu…

Můžeme začít zlehka, pohodovou procházkou po nábřeží v dánském Ebeltoftu. Kotvící lodě, jimž vévodí muzejní fregata Jylland i s posádkou tvořenou figurínami, a zvláštní klid, který na suchozemce ze země bez moře  působí přímo blahodárně:-).

Jak tak jdu pomalu podél moře, zaujal mě jakýsi „majáček” na, řekněme, kamenném ostrůvku... Nemám tušení, k čemu vlastně slouží, ale pohled na kameny a dřevěnou stavbu mě nutí podívat se na ně přes hledáček fotoaparátu...

Ebeltoft

 

Z Ebeltoftu na východním pobřeží si to šineme k pobřeží západnímu. Celkem je mi jedno kam, únava mě zmohla a o řízení se, naštěstí, starat nemusím. Chci se probudit až u Atlantiku - to je celkem reálné, přejet Dánsko zprava doleva netrvá zas tak dlouho. Pak se projdu po pláži a juknu se na betonové bunkry...

Vzbudil jsem se ale mnohem dřív. „Zastav mi tu”... A už lezu ven:-). Pěkný hotýlek. Asi ho někdo chtěl opravit, ale čas se nějak zastavil... Tady musel být určitě kdysi krásný bar...

Prý nemám zdržovat... Tak teda aspoň jedna fotka. Jakpak to tu asi bude vypadat za pár let... Musím se někdy vrátit.

 

Vítejte

 

Blížíme se k nejsevernějšímu městu Dánska - Skagenu. Mě ani tak nezajímá vlastní město, ale pobřeží. Tedy nezajímá... také zajdu:-).

Ale těšil jsem se na běsnění živlů a pořádné vlny, ale toho se nedočkám - je krásné počasí, bezvětří, slunečno... Možná je to tak lepší, stačí když člověk zjistí, že zde při záchraně cestujících (prý jich bylo kolem 13tisíc) ze ztroskotaných lodí zahynulo 600 záchranářů.

A tak si prohlížím místní maják a čtu si z letáčku o jeho bohaté minulosti. Při tomhle počasí tu vypadá tak nějak podivně.

 

Jdu podél pobřeží a přicházím ke „ztroskotané” loďce...

 

Skagen

 

Pokud jste se mnou navštívili Skagen, už máte dost majáku na mysu Grenen a moře, můžeme se vydat na zpáteční cestu. Jen bych ještě, s Vaším svolením, zastavil na dvou místech.

To první bude hned tady kousek... Ono totiž město Skagen stávalo o ždibec jinde než dnes a bylo zasypáno během písečné bouře... A dnes z něj kouká z písku jen kostelní věž. Na mapě ji dnes najdete jako „Tilsandede Kirke”.

Jojo, fakt... Do kostela se dá ale jít podívat. Jen musíte dveřmi, které asi původně neměl architekt stavby v úmyslu udělat. A pak se musí směrem dolů...

 

Přemýšlím, zda nepočkat, až se to tu vylidní... Ale nakonec proč, cesta je od toho, aby se po ní chodilo...

 

Cestou ke kostelu

Ten výlet do Skagenu, maják, zasypaný kostel... To byla paráda. Ale teď by to chtělo zase nějaké větší město - takže AAlborg. Studuju si takhle mapu a koukám, že městečko Nørresundby ležící severně od AAlborgu (co by přes fjord kamenem přehodil) se chlubí nějakou památkou zvanou „Lindholm Høje”.

Listuju rychle průvodcem a ejhle - bylo tam odkryto 682 vikingských hrobů. AAlborg se odkládá, jedeme k Vikingům.

 

Řeknu Vám, je to velká louka, plná kamenů vyznačujících hroby... Nechci mluvit o místě plném mystiky:-), to mi moc nejde, ale něco, něco tady je. Můžete tu chodit nebo jen sedět hodně dlouho. Trochu mi to připomíná tím, co je ve vzduchu, jedno místo u nás. Podobný pocit mívám, když zabrousím na hradiště Slavníkovců v Libici nad Cidlinou.

 

Náhrobní kameny

Dánské dny jsou sečteny a už se chystáme na cestu. I počasí nám začíná dávat najevo, že je čas... Zvedl se studený vítr a obloha se zatahuje. Pravda je, že se člověku nechce vystrčit nos. Jen přenosíme věci do auta a pryč.

 

Jenže, já mám vyhlédnuté ještě jedno místo... Každý den ho míjím a pořád si říkám, že zatím to není ono. Mám poslední šanci, aby to bylo ono teď. Tak batoh na záda a mažu. Zase zdržuju, ale jinak to nejde:-).

Moře

 

Tak, a jedeme znovu na sever... tentokrát je cílem Švédsko s krátkým pobytem na Ölandu (bohužel, opravdu krátkým).

Malá zastávka na parkovišti - nikde žádná auta jen... loď?

 

Čí asi byla? Kdo byla Irene? To už asi nezjistím...

 

Zub času

 

Procházím se po švédském Kalmaru a v duchu už se vidím na ostrově Öland. Tady je fajn, mají tu krásný hrad, všude pořádek, klid a spousta cyklistů:-). Ale od ostrova čekám asi něco jiného... I když doby dobrodružných výprav jsou ty tam:-(... Tak se musím v myšlenkách krotit, abych nebyl zklamaný.

 

Zabrousil jsem trochu mimo centrum a procházím pod nějakým viaduktem. Najednou..., znáte ten pocit, kdy jste si jistí, že Vás někdo zezadu sleduje? Otočil jsem se, a taky že jo...:-)

 

Graffiti

 

Tak, už si to drandíme na Öland. Předchozí zastávka v městečku Kalmar byla příjemná, ale teď přes most na ostrov. Most je docela zážitek, na druhé straně to bude chtít zastávku a pohled zpátky.

 

Na ostrově to bude fakt trošku jiné, než třeba v Göteborgu:-). Takže ještě to ohlédnutí... Cvak... a jede se dál...

 

 

Molo

 

Poslední fotografie vznikla v Norsku - i když, mohla vzniknou kdekoli jinde:-). Racek odlétající z hladiny fjordu je snad symbolickým zakončením malého souboru...

 

Projížděli jsme se po fjordu v Oslu, já stál s foťákem opřený o zábradlí lodi a sledoval racky. Fotit ptáky neumím, ale zkusím to, třeba se něco povede... ... vytahuji vyvolaný film plný rozmazaných křídel, částí těl racků i jen zvlněné hladiny. Ale přece jen tam jeden je...

 

 

Racek

 

Jak vidíte, z 300 fotek jich moc v souboru není… ale to stačí.

Pravdou je, že byl trochu problém udělat výstavní zvětšeniny. Fotografoval jsem na kinofilmové Ilfordy (HP5 a FP4) a chtěl jsem fotografie velikosti 35 x 45 (tzn. ještě jsem trochu řezal).

Moje možnosti pro zvětšování v komoře končí u zvětšeniny z kinofilmu na formátech 24 x 18. Ne, že by nešly „udělat“ větší, ale vzhledem k optice, kterou disponuji, už by fotky byly k nekoukání .

Zvětšovacím Anaretem udělám z kinofilmu velice slušně zmiňovaných 18 x 24, ale na víc už to chce aspoň Meogon – a ten jsem neměl.

Asi už cítíte, kam mířím… Ano, nezbylo, než se pokusit o kvalitní skeny a tisk. To ovšem v roce 2004 zas tak úplně sranda nebyla, ale pomocí skeneru Minolta Scan Dual III se přece jen záměr podařil.

A protože jsem nedisponoval finančními prostředky na tisk v nějakém grafickém studiu, zkusil jsem běžný fotolab – no, byla to šichta, ale po několika kolech, kdy mi předložili z dat v šedé škále různě barevně „nadýchané” fotografie, se nakonec podařilo onu neutrální černobílou fotografii získat.

Následovalo hledání místa, kde by byl někdo ochotný fotografie na čas pověsit. A podařilo se – v poděbradské kavárně Kafíčko. Bohužel, její majitel odešel minulý rok tam, odkud není návratu, ale i tak Ti Romane ještě jednou děkuji…

Po celkem úspěšné, měsíc trvající, výstavě jsem fotografie dovezl do centra Fotoškoda a pan Sanytrák jim pomohl až do galerie Koníček v Lucerně.

Některé fotografie ze souboru jsem rozdal, některé si dokonce pár odvážlivců koupilo (od každé jsem měl připraveno 10 číslovaných tisků) a co zbylo, je založeno v deskách, na které sedá prach:-).

 

Marpen