V minulém článku jsme se bavily o tom, proč je nejlepší začít krátkou povídkou.
A víš, co tu povídku dělá živou? Ne děj. Postavy.
Protože přiznejme si to, i ten nejnapínavější příběh je k ničemu, když v něm běhají figuríny místo lidí.
Dokonalost nikoho nezajímá
Každý začínající autor má tendenci vytvořit ideálního hrdinu. Krásný, chytrý, charismatický, trošku tajemný, ale jinak naprosto bez kazu.
A víš co? Zívám už po třetí větě.
Dokonalé postavy jsou jako plastové květiny. Na první pohled pěkné, ale nikdy nezavoní.
Chceme postavy, které se potí, chybují, reagují přehnaně a občas dělají úplně pitomá rozhodnutí, protože přesně to děláme i my.
„Čtenář se do postavy nezamiluje proto, že je dokonalá. Ale proto, že se v ní pozná.“
Každá postava potřebuje jizvu
Nemusí to být fyzická jizva. Stačí malý stín v minulosti. Něco, co ji tlačí, i když se snaží působit v pohodě.
Může to být:
-
pocit viny
-
ztracená šance
-
nevyřčená, nebo zhrzená láska
-
nebo třeba jen strach z něčeho.
Tohle všechno dělá z postavy člověka. Protože minulost není dekorace, je to motor, který bude pohánět samotný příběh. A když to pochopíš, tvoje postavy začnou dýchat samy.
Zázrak, když tě přerostou
Někdy se stane, že ti postava uteče z pod ruky.
Měla jen přejít ulici, ale místo toho se pohádá s někým, koho jsi vůbec neplánovala, a rozpláče tě v půlce scény. Neznamená to, že jsi ztratila kontrolu. Znamená to, že jsi vytvořila něco živého.
V tu chvíli už nejsi autorka, ale svědek. A to je nejkrásnější moment psaní.
Čtyři otázky, které dávají postavám duši
-
Co tvoje postava nejvíc chce? A co je ochotná udělat, aby to dostala?
-
Čeho se nejvíc bojí? Protože strach odhalí víc než láska.
-
Co skrývá - před ostatními, nebo sama před sebou? To je místo, kde se rodí drama.
- Potřebuje postava minulost? Protože bez minulosti je to nuda
Když znáš odpovědi aspoň na tři z těchto otázek, máš postavu, která tě bude překvapovat.
Postavy nejsou roboti, co ti plní příkazy. Jsou to lidi, co ti občas odporují, vybuchují a kazí plán.
A přesně proto je milujeme.
Příklad z praxe: Postava Harper z mé knihy Barvy, a jiné hříchy
Když jsem psala Harper, nechtěla jsem, aby byla dokonalá hrdinka.
Chtěla jsem ženu, která si myslí, že má všechno pod kontrolou, a pak zjistí, že emoce se nedají přelstít ani rozumem.
Harper je umělkyně, silná, sarkastická a nezávislá, ale i plná rozporů.
Dokáže se smát, i když má slzy v očích, a ztrácí se přesně ve chvílích, kdy by měla mít jasno.
A právě díky tomu působí skutečně.
Není to hrdinka z plakátu, ale člověk, co si musí sáhnout na dno, aby se našla.
Dokonalé postavy jsou nezáživné. Ty tvoje ať jsou klidně rozbité, ale ať dýchají. Život je chaos, a příběhy, které za něco stojí, dýchají právě díky chybám svých postav.
V dalším článku se pokusíme vytvořit vlastní postavu. Takže vytvoříme tzv. Profil hlavního hrdiny (nebo hrdinky).
Díky, že jsi tady.
E. Riven
