Ráda věci plánuju. Kdo taky ne, těšení je potom hned větší. Ale taky s dětma to jinak nejde, všechno se musí naplánovat, napsat na papír, aby se na něco nezapomnělo, ale vždycky alespoň nějaká maličkost chybí. 

To nevadí, jak říká David, vždy jedeme na 95%, z devadesáti pěti procent jsme perfektní a ten zbytek nějak doladíme, za pochodu. 
Tím zbytkem myslí třeba to, že po cestě na výlet zapomene v bankomatu kartu a vzpomene si, až když jsme na místě. Ale "Klid miláčku, vždyť je to jen plast..."

A tak to bylo i s mými náramky, představovala jsem si, jak budu pod patchworkovou dekou od mojí mamky sedět na gauči, popíjet čaj, zapálím si svíčku a budu vyrábět krásu. Protože se to dokonalý nevytvoří samo, šla jsem si nejprve koupit můj oblíbený Chai čaj, po loňské zimě jsem zkontrolovala stav vonných svíček, koupila vanilku se skořicí do difuzéru, objednala komponenty a nemohla se dočkat "až to vypukne". A že to teda vypuklo! Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem zjistila, že budu muset tvořit, jenom, když děti budou spát, jinak se náš byt promění v jednu velkou nástrahu. Ono už jenom začišťování konců od náramků je mnohem náročnější, když se k plamínku vrhnou dva caparti s radostným zvoláním "Vela!" a začnou ho sfoukávat. Nejkrásnější pocit očividně je, když strčí ruku do misky s korálky a pomalu je začnou házet přes hlavu. 

Taky mě nenapadlo, že nám kluci po návratu nebudou tak moc spát, a proto se naše večery a noci smrsknou na posbírané chvíle ticha, kdy se snažíme dojíst si večeři, vyčistit si zuby nebo se podívat na jeden díl seriálu. Po dvou a půl hodinách jsme nedokoukali ani čtyřicet pět minut dlouhý díl a vzdali jsme to. 

Náramky se líbí, to jsem moc ráda, ale znamená to, že místo dvou každý večer potřebuju zvládnout třeba deset. A to je skvělý, protože si mohu dovolit pořádně povolit uzdu mé představivosti, víc si pohraju s barvami a vzory. Ale už u toho nepiju čaj, ani nezapaluju svíčku. Někdy si náramek ani nepřipíchnu na "ponk", jenom na kalhoty a vstávám s ním k večernímu mlíku pro Matiho nebo s ním měním plenu. Alespoň ho pak nemusím nikde hledat. Díky tomu už ani netoužím po tom, abych se dodívala na ten jeden díl. Nemám čas zvedat oči a vnímat, protože když už se spí, tak mám zelenou a to se musí využít každá minuta. 
Nedávno mi zbyla trocha vína, které jsem dávala do omáčky, když jsem dělala hovězí líčka. Dala jsem si večer k náramkování skleničku a šla jsem spát jako na obláčku. Absolutně "hygge" večer. A to byla chvíle, kdy jsem si říkala, že všechno je tak, jak má být, je to přesně na krásných devadesát pět procent.