Promnu si oči a rozhlížím se, kdo to volá, protože se mi ještě nechce z postýlky. Ale nikoho nevidím... Tak kouknu nejdřív pod postel, ale tam krom chomáčků prachu nic není. Volání nepřestává, tak vystrčím jednu nožku z pod peřiny, pak druhou a pomalu jdu za tím hláskem. Procházím kolem knihovničky ale nic, kontroluju poličku s plyšáky a zase nic, nahlížím do batůžku... a... nic. Teď se mi zdá, jako by se ozýval od mého stolu. Když dojdu až k němu, vidím, že v mém úplně novém bloku, kde ještě včera byly jen čisté listy papíru, bezmocně pochoduje postavička. Vytřeštím oči, kde se tady vzal? Vypadá jako medvídek... jak je vůbec možné, že se hýbe a mluví? 

 

 

"No to je dost! Já už myslel, že jsem tady na tu lapálii úplně sám... To je průšvih, to je průšvih..." přešlapuje tam a zpátky a kouká na mě... 

"Hele, ty kuliočko, no tak, pomůžeš mi?" houkne na mě...

"Já, ehm... já... já nejsem kuliočko... já jsem Rozárka " podaří se mi ze sebe v údivu dostat...

"Dobrá Rozárko, máme tady grandiózní malér a sám si s ním asi neporadím."

"Já ale vůbec nevím, co se tady stalo... Kdo jsi a kde ses tady vzal?"

"Aha, aha, aha! No jooooo... Jmenuju se Oliver a jsem Doodlík [čti: důdlík] a dneska ráno..."

"Počkej, počkej, jako dudlík pro mimina?" skočím mu do řeči.

"Nee, já jsem Doodlík s velkým D to je označení našeho druhu. A doodle s malým d to je anglický výraz pro čmáranici. Ale jak vidíš, tak to já rozhodně nejsem . No a dneska ráno..." 

"Momentíček" znovu ho přeruším. "Odkud jsi?"

"Z Doodlova přece, odkud jinud...? No a po třetí se snažím říct, že jsem se dneska ráno vzbudil a zjistil jsem, že zmizely všechny barvy a náš svět je teď černobílý. A to se nemělo nikdy stát! Existuje tooooolik krásných barev a odstínů a puntíků a proužků a fleků a různých jiných vzorů a náš svět je teď jen černá linka na bílém papíruuuuu" začne vzlykat.

 

 

"Neplač, to určitě můžeme napravit. Že jo? Já mám taky ráda barvy. Hele, mám tady fixy, voskovky, pastelky a dokonce mám v kufříku na výtvarku taky vodovky." snažím se ho uklidnit.

Oliver přestane fňukat a povídá: "No jooooo, jenže ono to nebude tak jednoduché, víš? Otoč list a podívej se na tu spoušť sama..."

Rozárka otočí list ve svém bloku a na další straně vidí krásnou vesničku plnou domečků. Každý jinak vysoký, jinak široký, s různými okýnky, ale všechny bílé, jen s černou linkou. Vrátí se o stránku zpátky a Oliver se ptá:

"Už to chápeš? Zmizely úplně všechny barvy a než bys tohle všechno vymalovala, tak Doodlové a celý jejich svět zšedne a nadobro zmizí."

"Vás je víc?" ptám se překvapeně.

"Cha, no jasně! Jasně, že je nás víc... Nás je hodně úplně. Vidělas ty chaloupky, že jo? Tak v každé z nich bydlí několik Doodlů. A to jsi viděla jenom část. Doodlov nikde nekončí, nemá hranice, tak jako fantazie... Jenže bez barev náš svět brzy zmizí a my s ním. " povídá smutným hlasem.

"Oli neboj, zachráníme ho! Povolám na pomoc všechny své kamarády a barvy vám vrátíme co by dup."

"To by mohlo pomoct. Ty a tví kamarádi jste naše jediná naděje. Spoléhám na tebe, Rozárko."

 

A co ty? Pomůžeš zachránit Doodlí svět? Potřebujeme k dílu každou ruku - malou, velkou, širokou, hubenou, krátkou, dlouhou, prostě každou, která ráda vybarvuje...