Zní to tedy opravdu divně, ale je to fakt - DOrTy se daly na blogování! Na jednu stranu to nezní nijak překvapivě, dneska bloguje kde kdo, co by nemohly dorty, ale v tomhle případě je to tak trochu nějak jinak.

Co nebo kdo to vlastně je - DOrTy? Nějaká parta z cukrárny? Občanské družení amatérských pekařek? Cukráři, mezi jejichž volnočasové aktivity patří hovory o polevách?

Ani jedno, ani druhé, dokonce ani třetí - prostě nic z toho

DOrTy je značka, pod kterou vznikají Dorťáci, jinak taky Dortíci, zjednodušeně Dorti, nebo úplně nejvýstižněji DOrTy zvířátka.

Je to parta poměrně zábavná, firemním heslem označená jako 100%PŘÍRODNÍ, 100% BEZ CUKRU, 100%  HAND MADE a vlastně to tak i opravdu je.

Přitom se letos v dubnu objevily čistě náhodně a tak nějak neplánovaně. Pro svého tehdy ročního syna jsem chtěla ušít zvířátko, (neboť moje babička mi kdysi taktéž ušila - sice růžového a krepsilonového - ale přesto mazlíka, já na to dodnes nostalgicky vzpomínám a králíka bez ucha stále opatruji). A protože naše dvě babičky se do vyrábění textilní zvířeny nijak extra nehrnou, zbylo to na mně.

Medvěd Adéla nakonec opravdu vznikl a v těsném závěsu za ním (tedy ne že by měli oblečení z těsného závěsu, prostě následovali rychle po něm) se objevili další potvoráci, kteří však s Adélou měli společné snad jen to, že byli taktéž z látky.

Jako první vstoupil na scénu kocour Alfons (kterému chybí fousky, jak poznamenala moje babička), dále pak kočka Lojza (taktéž bez fousků) a podivná myš, u níž se po celkem dlouhém brainstormingu přišlo na to, že je vlastně vačice, nadto šilhavá (o fouscích ani nemluvě) a která doslala jméno Alča, nikoli Heidy, jak by se nabízelo. Tuto zábavnou, i když mírně handicapovanou trojici záhy doplnil ještě Albert, věčně zmrzlý polštářek, který měl pestrobarevnou šálu, ale celkově vypadal dost pobledle.

Nutno podotknout, že celá tato úvodní skupina nejenom že neměla, jak již bylo zmíněno, fousky, ale dokonce nedisponovala ani tlapkami, což se prvním hodnotitelům zdálo jako velký problém. Mně, jako autorovi, resp. autorce (abychom byli genderově správně), to ale nedělalo žádné starosti a tlapky jsem ani po četných intervencích nepřišila.

Pak už stačilo vyslat Dorťáky do nelítostného světa businessu a nechat je, aby si žili svým vlastním životem a ukázali, co v nich vlastně je (mezi námi, většinou kuličkové vlákno a sem tam nějaké pískadlo či chrastidlo).

Do každé ulice, aspoň jedna vačice

Zatím je ještě brzy nějak hodnotit DOrTí úspěšnost, nicméně už teď lze s jistotou říci, že například vačicím se podařilo vyplnit (nebo se o to statečně snaží) určitou mezeru na trhu se zvířátky, protože psa nebo medvěda má doma kde kdo, ale vačici?

DOrTí skupina od úvodního uvedení na trh pochopitelně nestagnuje a  vesele se rozrůstá. A to je právě to. Každý Dorťák, ačkoli vypadá, že většinu času jen tak visí, sedí nebo se povaluje, je poměrně dost aktivní, neposedný, čilý, podnikavý a  s tím souvisí velká hromada příhod, která je s takovým potvorákem spojena (a pochopitelně i obsáhlá fotografická dokumentace).

Prostě a jednoduše, myslím, že by si tyhle historky a příběhy měl konečně poslechnout (nebo v určitých případech přečíst) i někdo jiný než pořád jenom já.

Takže příště začínáme! Těšte se na příběh tyrkysového Dortíka (lučního) ze série Klíčoví Dorti!!

pav