Možná se teď někomu bude zdát, že jsem vykročila z reality a zapomněla, jaké je datum, ale tak tomu není. Duben zajisté (jako každý rok) přijde a mně se zrovna tenhle název pro blog líbil.

Inspirovala mě k němu sestřenice Broňka, náruživá čtenářka stejně jako já. A protože se to o ní ví, dostala od kamarádky knihu. Jaké však bylo její překvapení, když knihu otevřela a na první stránce našla věnování, které však nepatřilo jí, nýbrž dárkyni. Okamžitě nažhavila drát, aby jí pěkně vynadala, neb není nad to, když se můžete odreagovat tím, že někomu vynadáte a máte-li nízký tlak, zdravě si ho zvýšíte. Kamarádka se omlouvala, že knihu skutečně Broňce koupila, ale jaksi ji prohodila za výtisk, kterým ona sama byla obdarována...

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na osud knihy Věštkyně, kterou jsem kdysi dostala s věnováním já. Protože se mi líbila a protože se ráda o zážitky dělím, půjčila jsem ji. A po několika letech (ano, čtete dobře, letech!), na tuhle knihu přišla s chlapcem, jemuž jsem ji půjčila, řeč. Přirovnávala jsem ji k jakési jiné knize a než jsem stihla podotknout, že ji má ode mě půjčenou a že by mi ji taky mohl vrátit, než se stářím rozpadne, vyslovil ten dobrý hoch větu, která mi na chvíli vzala dech. 

"Tuhle knížku jsem taky měl, ale moc se mi nelíbila, tak jsem ji dal loni švagrový k Vánocům."

Když jsem se prokysličila a hlasivky začaly znovu fungovat, sdělila jsem mu, že byla půjčená ode mě a zda jí švagrovou podaroval i s tím věnováním vevnitř... Je hezké vidět, že nejste sami, komu dokáží zkolabovat mluvidla. A poté, co věc promyslel do důsledků, řekl:

"Možná proto vona na mě poslední dobou tak blbě kouká!"

O tom bych nepochybovala, taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo z rodiny obdaroval zjevně půjčenou knihou. A asi úplně nejlepší by bylo dostat dárek, který jsme před časem sami věnovali, ale to už zacházím asi vážně daleko. I když...

Před časem jsem dostala od kamarádky knížku, novou a bez věnování. Váže se k ní také zajímavá příhoda, ale z jiného soudku. Rozhodla se, že mi koupí Sto roků samoty. A zatímco jí děvče s jednou půlkou hlavy vyholenou a s trnem v bradě knihu balilo, zeptala se dáma za ní, jaké že to je. Načež ji prodavačka ochotně obdařila informací, že teda ale fakt děsný, zkusila to číst, no taková hovadina - vůbec nechápe, jak to lidi můžou kupovat... Kamarádka svůj nákup popadla a s děsem z knihkupectví prchla. Není nad to, když zboží prodává osoba kompetentní, s nárokem na titul arbiter elegantiarum...

Představuji si tu legraci, jak vám číšník nad chýňským ležákem sdělí, že vůbec nechápe, jak mohou lidi tyhle patoky pít. Prodavačka v butiku vás ujistí, že v těchle šatech budete zajisté vypadat jako dobře naditá jitrnice a v parfumerii se dozvíte, že jako vy už bude smrdět jen kravín ve vedlejší vsi...

Jste-li čtenáři a máte IQ nad padesát, Sto roků samoty si klidně přečtěte. Mohlo by se vám to líbit...