Moje šestiletá dcera se mě jednoho dne zeptala, zda někdy v životě uvidí duhu.

"Mami, kdy uvidím duhu?"

"Ano holčičko, někdy samozřejmě ano, ale může to být klidně i za dlouho. To je tak, to musí svítit sluníčko a zároveň pršet, a jak sama víš, když prší, je zataženo a sluníčko se schovává za mraky."

"Ano maminko, sluníčko je za mraky, tak kdy tedy uvidím duhu?"

"To víš, že někdy ano. Vydrž a bude duha."

Tak se diskuze skončila s tím, že sklopila oči a přemýšlela, kdy tedy uvidí duhu.

Počasí toho dne bylo náladové a představte si, co se přihodilo. Toho dne večer svítilo sluníčko, nad domem jsme měli veliký černý težký mrak a .....na nebi...... svítila.... no jste napnutí, že ano?.... DUHA!!!

Tak jsme s dcerou visely na okně a rozplývaly se nad tou krásou. Ona básnila, že nic krásnějšího neviděla, že by na to mohla koukat celý den a šla si hrát s panenkami. Já se dívala poněkud déle, dokud jsem nemusela hrát krále s královnou dohromady a starat se o malou princeznu a přitom jezdit s autíčkem a předvádět bouračku pro synka.

Následující den nás potkala úplně stejná situace. Večer opět duha, potom panenky, auta....

Další den, opět duha, panenky, auta...

No nečekané. Tři dni za sebou tak krásná duha. A proto jsem se inspirovala a ve chvílích, kdy děti spinkají, jsem poctivě tvořila a tvořila.  Prosím, zhodnoťte, jak se mi to duhové tvoření povedlo.

Děkuji všem, co dočetli, až sem.

Krásný duhový den.