Předem bych chtěla říct, že cítím s lidmi, kterým někdo blízký stůně nebo umřel. Text píšu s nadějí, že pečující a truchlící mají úplně jiné starosti, než číst to, co si nějaká StoneJane myslí o smrti. A všem, kteří si ke mně chodíte pro porci legrace, se omlouvám a doufám, že snad příště.

Letošní Samhain, Halloween nebo Dušičky byly doprovázeny silným úplňkem a pandemií, která dělí svět na skupiny popíračů, zlehčovačů, šiřitelů hoaxů a posedlých panikářů neschopných věnovat se jiné činnosti, než je šíření děsu po sítích. A zejména žonglujících se slovem KDYBY, protože KDYBY nebylo covidu, tak by většina zemřelých s námi byla (kdyby nedostali chřipku, nespadli ze schodů, nezemřeli na infarkt, ale žádná příčina smrti nejspíš není tak strašná jako ježatý neprobádaný covid).

Opravdu nechci ničí odchod na onen svět – ať už s covidem, nebo bez něj, zlehčovat, ale mám pocit, že s tím, že jednou umřeme – jak my, tak naši blízcí, bychom od určitého věku měli tak nějak počítat. Brát to jako fakt, jakkoli bolestivý, a podle toho žít, abychom věděli – až se naplní náš čas, že jsme žili dobře a naplno. A z dějepisu a historických filmů vidíme, že jsou období v životě lidstva, kdy jde prostě do tuhého.

Na své první setkání se smrtí se pamatuju úplně přesně. Je léto, sedím na betonovém dvorku u kanálu, rukou hladím zelenou stopu mechu kolem kovové výpusti a nechápu, proč nemůžu do skladu drogerie za hodným panem Arnetem. Až do včera jsem si tam směla hrát s voňavými mýdly a v obchodě rovnat lahvičky do regálů. Jenže pan Arnet (v té době asi šedesátitelý, ale očima čtyřleté holčičky vnímaný jako kouzelný dědeček vládnoucí království vůní) včera umřel. Prý je v nebi a už ho nikdy neuvidím.

A pak se to opakovalo – prababičky, pratety, dědeček… už jsem tomu rozuměla a přišlo mi to tak nějak normální. Doma nikdo neplakal, nevymýšlel báchorky, že babička spí, o očekávání smrti se mluvilo. Prostě se narodíme a když už jsme staří, nemocní a bezmocní, tak jdeme do nebíčka a máme se tam mnohem lépe než tady. Pokud samozřejmě nelžeme a nezlobíme, pak přijdeme do pekla (ale snad se ještě stihnu polepšit, času mám ještě fůru a chodím ke zpovědi, uklidňovala jsem tehdy, i když pekla jsem se bála mnohem víc než smrti).

Takováto kouzla dokáže i v zimních měsících andělské mlsání od Blue Jane

Jenže pak v 19 letech umřela kamarádka. To jsem nedokázala přijmout dlouho. Nejspíš bychom spolu letos oslavily šedesátiny, KDYBY ji před 40 lety nepřejelo auto, a to by ji nemuselo přejet, KDYBY nebyla uhelná krize a kvůli ní vypnuté veřejné osvětlení, nebo KDYBY neměla černý kabát. Pak její bratr dvojče (34, rakovina), další kamarádka, za kterou jsem do poslední chvíle chodila (42, rakovina), švagrová a synovec s neteří (42, 15, 12, autohavárie), dceřina spolužačka (16, neodhalená srdeční nemoc), kamarádčina dcera (31, sebevražda)… To jsou jen ti nejdůležitější a nejbližší, kteří už tu nejsou a mohli by, KDYBY…

Je možné, že mě tyhle časné dramatické odchody spolu s druhým extrémem – pohledem na nedůstojné, dlouhé a bolestné odcházení blízkých ve věku dalece převyšujícím průměr dožití nějak zatvrdilo nebo naučilo koukat na svět fatalističtěji a bez KDYBY. A taky si se všemi, kteří tak brzy nebo tak pozdě odešli, v tomhle zvláštní čase povídat, jako KDYBY tu byli. Silnou přítomnost většiny z nich jsem vnímala zhruba šest týdnů po jejich odchodu, občas se vracejí ve snech a možná proto se víc bojím toho, co jednou bude smrti předcházet, než toho, že to tu jednou budu taky muset zabalit.

Na vlastní konečnost jsem si zatím lehce sáhla dvakrát a zaujalo mě, jak se zvláštně se přepne mozek, když se člověk ve vysoké rychlosti zázrakem procedí neovladatelným autem s prasklou pneumatikou mezi dvěma kamiony na dálnici nebo když ho pošle k zemi z kola náklaďák.

Duha z andělského mlsání od Blue Jane

Možná proto se mi celý ten mediální ryk kolem koronaviru tak příčí a zároveň je mi líto, že se neumím vžít do myšlení lidí, kteří smrt od dětství usilovně popírají. I v pomáhající profesi jsem mockrát mluvila s umírajícími a jejich blízkými a většinou to byly zážitky naplněné hloubkou, klidem a moudrostí. Jenže dnes se mi zdá, jako kdyby většina z nás nedokázala přijmout, že jednou prostě umřeme. Mnozí z nás kvůli tomu nejsou samou hrůzou ani schopni žít a vlastní úzkost zmírňují třeba nutkavými debatami o tom, zda se umírá S covidem, nebo NA covid.

Za sebe vnímám covid jako odpověď přírody na naši bezbřehou aroganci, nesmyslnou touhu po nesmrtelnosti a mylný pocit, že medicína za nás vyřeší všechno, i to, že celý život na své zdraví kašleme. Potěšil mě nový ministr Blatný slovy, že bychom měli zaměnit strach za respekt. Jakmile se totiž naučíme mít respekt místo strachu, a budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom se bránili nemocem jinak, než že se budeme třást doma hrůzou obalení igelitem a šířit po sítích kapénky vlastního děsu, možná bude nám i světu lépe.

Samozřejmě hledám informace, chci rozumět tomu, co se děje, ale svět je příliš složitý na to, abychom všichni rozuměli všemu. Většina debat a článků vypadá, jako když slepý a hluchý zkoumají lasturu. Slepý nahmatá rýhování, trefí se prstem do díry a slyší uvnitř šumění moře. Hluchému nezbude, než mu věřit, že lastura šumí, stejně tak, jako se slepý musí smířit s popisem hluchého, že lastura je bílá se šedými proužky. Je správné se navzájem strašit tím, že uvnitř je had, který kouše, nebo že lastura vysílá zprávy o konci světa?

Kam se vlastně ztratila naše schopnost důvěřovat, spolupracovat a pomáhat si? Místo toho většina z nás vyřvává jen to málo, co ze světa vidí klíčovou dírkou a ještě k tomu přidává vlastní divné fantazie. Když na sociálních sítích ve své vcelku osvícené sociální bublině v rámci diskuze narazím na člověka věcně sdílejícího odlišný názor, než který zastávám já, navíc vyzdrojovaný spolehlivým odkazem, tak se málem rozpláču dojetím a děkuju mu za rozšíření obzorů.

Jednou třeba bude důvěryhodná studie, jak to všechno bylo doopravdy. Teď tím prostě jen musíme projít a vzít si z toho nějakou lekci aspoň sami pro sebe. A nezapomínat, že je tu plno jiných závažných témat, jako třeba, kdo otrávil Bečvu, nebo že začátkem listopadu je v Praze v noci dlouhodobě 16 °C!

Ale taky že je spousta krásných chvil, které je škoda minout a neprožít jen proto, že je taková divná doba.