Většina z nás je zná - všední dny které utečou jako voda, čas se v nich rozmělní mezi drobné starosti i radosti a zábavu, kterou jsme se naučili pasivně přijímat. Při večerním ohlédnutí vidí člověk šedou mlhu a má trochu hořko v ústech.
Jako kompenzaci mám ty druhé dny. V hlavě prázdno, jen občas zazní úryvek z oblíbené písničky, nebo se vybaví prchavý dojem z oblíbené knihy či poezie. Čas se měří odjezdy vlaků, změnou teploty vzduchu a polohy slunce, intervaly mezi spatřením volavky, šuměním větru v listí a trávě, jednotlivými kroky, bolestí a zbývajícími doušky vody. Pokud se zastavím a ztichnu, přestane ubíhat úplně. Jen pod nohama cítím jeho hlubší tepot odměřující klíčení, růst, zrání a zimní spánek a pod ním možná ještě hlubší proudy. Jsem tady a teď a jsem tu správně. Duše dohnala tělo a tvoří opět jeden celek.
Z takových dní se dá žít velice dlouho.
Foto Mawenzi (http://mawenzi.cz)

