Milý čtenáři, já se tam vrátila. Vrátila jsem se do oněch míst v jedno sváteční mrazivé odpoledne. V patách mi byla má fotografka, která se snad chtěla pokusit zachytit ty pomíjivé okamžiky. Vracela jsem se do oněch míst jako Jana Eyrová do Thornfieldu, který lehl popelem. Rozhlížela jsem se skoro bojácně, co uvidím, co pocítím, co mě překvapí či zaskočí. Zaskočila mne snad jen ta zima. Stromy parku byly jak nahé. Jejich hávy se proměnily ve zlatavé listí, které pokrylo široké okolí. Šla jsem tím listím, ze kterého jsem si musela udělat jakousi kytici, která mi měla pomoci vrátit se tam, kam jsem se vrátit chtěla, ale zároveň jsem věděla, že to už nelze. Kde byl konec všem těm vílám tančícím na paloučku, sedánkám na prosluněné terase, pocitu, že právě tato chvíle je ta pravá, že tento okamžik je posvátný. Bolest v té době by se snad dala nahmatat, srdce jakoby mi někdo chtěl vyrvat z těla, ale zároveň tam byl ještě někdo jiný, kdo mě hladil a konejšil. Neviděla jsem tehdy ani jednoho z nich, ale věděla jsem, že tam jsou. Ozvaly se ve mně snad nějaké masochistické choutky a potřeba tu bolest vyvolat zpátky jako ducha ze záhrobí. Své tiché rozjímání a myšlenky jsem prokládala pózováním. Žádné reflektory a světla ramp. Opravdu to byl jen pokus zachytit nezachytitelné. Zvláštní, že určitá forma bolesti se ve výsledných snímcích zračila. Vrátila jsem se a říkala jsem si, jak já jsem statečná a odvážná, ale věděla jsem, že to je jen jedna z dalších malých nevinných lží. Uvědomila jsem si ale s odstupem času, že nejvíc člověka bolí a zasáhne, když přijde o něco, co má rád, na čem mu záleží, co miluje a nedovede si představit, že by to měl někdy ztratit. Život nás lidí je nepopsaná kniha, jejíž kapitoly se vždy začínají psát po probuzení. Doma nikdo není prorokem, jak jsem s oblibou říkávala. Lpění na čemkoliv je vlastně strašný nesmysl a cesta do pekel. Jedním lousknutím prsty se vše může proměnit, překvapit, zaskočit a vy stojíte a nevěřícně zíráte. Když mi připlula na mysl tato myšlenka, tak jsem se musela usmát. Ten úsměv musel být takový nějaký záhadný a trochu tajemný, protože má milá dvorní fotografka na mě křikla, že ten okamžik je třeba zachytit. Nevěděla, o čem přemýšlím, co jsem zažila a zažívám, ale najednou jako bych ji pouštěla do svého nitra. Já jsem však v tu chvíli věděla jedno – vše hmotné pomine, ale sny ne, nikdo na světě vám nemůže vzít sny, noci protančené na paloučku a ranní mátový čaj. Dokud totiž budeme snít, tak na nás žádná zlá moc nemůže. Nepohltí nás tma, naše sny totiž budou jako paprsky, které nás z té tmy vyvedou. Děkuji vám mé milované víly. Vůbec není důležité, jestli jste byly jen mou snovou představou. Učinily jste mě zase o trochu moudřejší, možná zahloubanější, zkroušenější, ale snící. Žádná lidská moc totiž nezlomí to, na co si nelze sáhnout. Slunečná rána a paprsky hladící po tváři. Úsměv milované bytosti a tisíc jiných drobností, bez kterých by ale život nebyl životem. Ne, nikdo tohle nedokáže možná i proto, že to je tak jednoduchoučké a prostinké. Byl čas na slzy, co jste posbíraly jak démanty noci z trávníku pokrytého ranní rosou. Pak ale přišla chvíle, kdy byl čas se zvednout a jít dál. Sbohem, mé milované víly, asi vás už nikdy nepotkám, nepřivolám, ale v mém srdci zůstanete až do posledních okamžiků mého žití. Sny, touhy a přání mi totiž nikdo nemůže vzít.