... nohy se mu pletou, už snad ani do vesnice nedoběhne...

Malý Sialuk se rád toulá kolem, ale ze všeho má nejradši, když ho dědeček naloží do saní a vypraví se spolu za kopce... Tam v jednom místě, kde země končí, může pozorovat veliké cizí lodě vonící dálkou... Někdy se mu poštěstí a zahlédne i obsah těch tajemných krabic a barelů...

Dnes se mu ovšem splnil sen - jednu krabici muž v zářivém obleku v barvě zapadajícího slunce a směšně malé pokrývce hlavy upustil a "poklad" se vysypal na zem. Všechny ostatní děti číhající kolem, stejně jako Sialuk, okamžitě vystartovaly a snažily se dostat co nejblíže...

... teď běží a už nemůže popadnout dech... studený vzduch ho štípe na plicích, ale on chce co nejdříve ukázat své mamince vzácnoust, co svírá v pravé ruce... dědeček mu cestou vyprávěl všechno, co se sám dozvěděl zase od svého dědečka...

Dnes večer nepůjde nikdo brzy spát... Všichni se sejdou v tom největším igloo, patřící strýci Isitoquovi, a dědeček bude vyprávě o zemích, kde neleží sníh dnes i zítra a dál, ale jednoho dne pod ním vykoukne tmavá půda. Z některé pak samy vyrostou rostliny, které v průběhu času změní barvy a začnou vydávat omamnou vůni... Mezi rostlinami je krásné se procházet, zvláště pak v čase požívání posledního jídla dne... Osamoceně nebo ještě lépe v páru... Do jiné půdy lidé zasadí kouzelná semníka a po čase se se objeví zvláštní rostliny, které pak konzumují... Z některých pak vytvoří něco, co se nazývá chléb - krásně voní, křupe, ale úplně jinak než zmrzlý tuleň.

... Sialuk odhrnuje visící kožešinu a s očima přivřenýma ve snaze ubránit se oslňujícímu světlu uvnitř natahuje malou ručku... Tootega poprvé spatří z rukou svého syna OBILNÝ KLAS...

za Igloo gang