Znáte ten pocit, když dostanete nápad? Ve Vaší hlavě si během okamžiku přesně vykonstruujete, jak by měl výrobek vypadat a už ho vidíte v plné parádě. Přesně víte, kam a jak by pasoval. Tak přesně takhle jsem si jednou řekla – naučím se plést z papírového pedigu (ten klasický už mi nestačí). Pro ty z vás, kteří netuší, o co se jedná – znamená to, že před samotným stádiem pletení, strávíte několik hodin motáním a lepením ruliček z papíru. Pokud se rozhodnete, že Vám nestačí sněhově bílá barva, nebo že se chcete pokusit o dokonalost ruských mistrů v tomto oboru, poskytnete ruličkám ještě lázeň. Ano, slyšíte dobře. Zatímco Vy si lázeň dopřejete možná jednou za půl roku za odměnu - a teď samozřejmě myslím lázeň se vším, co k tomu patří – min. hodina klidu se zamčenými dveřmi koupelny, skleničkou vína, hrnkem kafe a oblíbenou knížkou nebo seriálem a v neposlední řadě s manželem ochotným postarat se na tu hodinu o děti a zajistit tak nerušený průběh lázně – a jestli jste dočetli až sem, stejně už nevíte, jak začínala předchozí věta ?. No prostě jsem chtěla říct, že ruličkám poskytnete nadstandartní péči a dopřejete jim ještě lázeň v duvilaxu nebo jiném přípravku, které zajistí, že při pletení se nelámou, jsou pěkně pružné a tudíž nevznikají nevzhledné ohyby. Po této přípravě, teprve můžete začít plést.

A tady nastává kámen úrazu, můžete mít krásné ruličky, ale chce to jako všechno prostě trénink. Za předpokladu, že máte už nějaké zkušenosti s pletením a máte dobrou formu (nemyslím kondičku, ta u těchto činností spíše pokulhává, ale mám na mysli spíše dobrou velikost krabice, kterou oplétáte, aby byl košík přesně tak veliký, jak potřebujete, ale hlavně rovný a nikde Vám „to neujíždělo“), se Vám může povést vcelku hezký výrobek hned na první pokus. Ale běda, jak se rozhodnete, že to zvládnete bez formy, nebo forma není dostatečně kvalitní a pevná. Ty počáteční pokusy tedy nemám vyfocené, ale asi je to dobře ?. Několikátý pokus bez formy dopadl takto. Nutno podotknout, že měl přijít do jiné skříňky, kterou už k dispozici na focení nemám, takže velikost ok, ale ten tvar… Posuďte sami.

No a po pár kolech tréninku konečně něco, na co se dá alespoň trochu koukat. Ale do dokonalosti to má tedy ještě dost daleko. 

Diametrálně odlišné jsou pak i představy o tom, jak budete tvořit a samotná realita výrobního procesu. Zatímco ve Vaší hlavě se odehrávají filmy podobné naprosto vyklidněným tutoriálům japonských mistrů v oboru ideálně doplněné o relaxační hudbu, realita je daleko pestřejší. Když pominu klasické problémy jako převržené lepidlo, tavná pistole umístěná na velice špatném místě apod., už nikdo Vám neřekne, že sotva se dostanete do tak nyní opěvovaného „flow“, vzbudí se v lepší případě jedno (v horším případě obě děti) a než stačíte uklidit potenciálně nejnebezpečnější tavnou pistoli, udělají vám z vaší dílničky kůlničku na dříví. Vy se pak vracíte k haldě zmuchlaných pracně umotaných ruliček, vylitému lepidlu a ostatním podobným pokladům. K tomu by se jako podkres hodila spíše hudba ze starých grotesek Charlieho Chaplina.

A stejně se nechám vždycky nachytat, přijde můza a já zas vidím projekt v zářivých barvách a zas se ty představy totálně liší od výsledku. Někdy méně, jindy více. A jak to máte Vy?

P.S.: V hlavě už mám dlouho myšlenku na lustr pletený z klasického drobného pedigu, ale víte, jak... Možná budu mít spíš než nový lustr, námět na nový článek :).