Dneska jsem nějak zabředla do vzpomínek na svůj několikaletej pobyt v Srbsku. A jelikož tím nechci plnit diskuzi o fotografování, dovolte, abych svý kusý vzpomínky přesunula sem...

Jo, Hypí, v Jugošce je to taklenc (aspoň v Kačarevu a na jinejch vsích):

Ráno báby vstanou tak v pět a jdou do pekárny pro výbornej teplej chlebík.

Pak něco ponakupujou na pijaci (tržiště), většinou papriky a mouku a nějakou drobnou parádu, a někdy jen ten chleba, protože všechno ostatní mají doma zavařený, zmražený a naložený.

A mnoohdy si i ten chleba upečou samy.

Hoděj to domů a mastěj k sousedce na kafe, pokud už dotyčnou nepotkaly cestou a nevlečou ji s sebou rovnou.

Tam zdrbou půl vsi, nejvíc další sousedku, a taky to, kdo koho uhranul, a že někdo viděl místní gataru (zaříkávačku) jak někomu házela přes plot drobný mince a spodní prádlo, a jak to ti dotyční museli všechno najít, posbírat klackama a hodit do ohně, aby jim nepošlo prase.

A která je těhotná a s kým to asi má.

Pak se seberou, a jdou na kafe k tý, co ji zdrbaly nejvíc.

Tam se zase zdrbe půl vsi, znovu se probere to, co už se probíralo ráno, přičemž nová krev přidá nějakej novej drb a jde se dál.

Prostě takový kolečko.

Většinou do sebe každá kopne během toho dopoledne minimálně deset kafí.

Kafíčko je ale jiný, než se dělá v českých domácnostech; vaří se v džezvě a těch deset se v pohodě zvládne, je výborný a necítíte se otráveně.

Hodně často se taky věští z kávový sedliny.

Kdybyste byli/y muškami a navštívili/y nějakej takovej kávovej dýchánek těsně po posledním usrknutí, viděli/y byste, že všechny šálky jsou překlopený na talířku dnem vzhůru, a zatímco řeč plyne, sedlina usychá.

Pak se těch hrnků ujme vždycky některá z přítomných a čte z nich osud.

Dodnes si pamatuju Vidím pticu, uslyšíš hlas; a hodně dlouho mi trvalo, než jsem si odvykla po dopití kávy automaticky neobrátit hrnek dnem vzhůru.

Osmdesát procent žen si s sebou nosí háčkování nebo pletení.

Mimochodem - Jugošky pletou a háčkujou hodně, a pletou a háčkujou skvěle.

No a když za Kačarevem zahouká odpolední vlak, rozprchnou se jako hejno ptáků, do kterých střelí, aby svým mužům postavily na oběd.

Jeden čas jsem byla součástí týhle komunity a přiznám se bez mučení, že i já jsem pila spoustu káv, hltala svůj osud z kávový sedliny, drbala sousedky a nosila s sebou všude jehlice a klubko s jedovatě fialovou vlnou, ze který jsem si upletla báječnej dlouhej prsluk (vesta bez rukávů a zapínání).

A jediná vaše klika je, že už na to nemám nervy, a taky že ... jsem ty krásný vzory zapomněla.

A že babky z Kačareva neumějí s internetem.