Jsem liknavější povahy - odkládací typ. Proto zásadně nedělám dnes věci, které mě nebaví a které jdou odložit nazítří. Lidé v okolí si už zvykli, jen manželka se občas nezdrží komentáře. Jako polehčující okolnost vidím fakt, že jsem si tohoto nedostatku vědom a přemýšlím o něm. To je ale asi tak vše, co v tomto směru mohu dělat. Je to většinou silnější než já. Podotýkám, že nejsem lenoch – jen raději věnuju úsilí věcem, které mě naplňují víc.

Na fleru se mi ale tato vlastnost už několikrát krutě vymstila.

Dění v mém “obchodě“ se řídí zvláštními pravidly – pravidly schválnosti. Prvním pravidlem je, že zákazníci si zásadně objednávají jen výrobky zhotovené z polotovarů, kterých mám doma nejméně. Už jsem si i zvykl, že když pak tyto polotovary dokoupím, zájem o výrobky z nich okamžitě opadne.

Zřejmě jako dědictví z doby prvobytně pospolné jsem si do života přinesl tendenci k výměnnému obchodu. Tím myslím snahu platit (raději než penězi) vlastními výrobky. Proto už delší dobu jako výraz vděku za některé skutky a služby dávám lidem namísto obvyklých flašek, čokolád a bonboniér jako všimné své knížky. Jednak ušetřím a přitom si dělám reklamu. I když s tou reklamou bych to nezveličoval – zatím si z obdarovaných „nášup“ objednal jen málokdo (potvory jedny …).

Zvláštní na celé této věci je ale fakt, který jsem si pro sebe pojmenoval jako Flerův paradox (po vzoru Pascalova – i když tady jde spíš než o hydrostatiku o paranormální jev):

Pokud vybírám knížku k darování (platbě), přestože si to předem zakážu, stejně podvědomě sáhnu po té, která mi přijde jako méně atraktivní. To jsem, co? Trochu se stydím, ale je to tak. Většinou je to ležák, který vystavuji bez srdcí a valného zájmu už delší dobu. Darovanému koni…

Jako Homo liknaviens samozřejmě po jeho věnování odložím stažení výrobku z nabídky. Vždyť si ho takovou dobu nikdo nevšímal, navíc jej mohu v případě nutnosti obratem „dovyrobit“. Polotovary mám …, nebo ne? Teď je to fuck, mrknu na to zítra.

Zítra si na to nevzpomenu a pozítří, světe div se, si někdo zrovna tenhle kus objedná.
Ano. Pokaždé, když někomu něco daruji a nestáhnu to z vystaveného zboží, obratem někdo o tuto věc projeví zájem.
Poprvé překvapen, dnes už rutinně, kráčím ke krabici s polotovary, abych se ujistil, že mám z čeho v rychlosti tu novou knížku spíchnout.

„A sakra! Nemám nařezané kartonky, bločky s příslušnou předsádkou jsou už taky pryč.“
„A plátno?“
„Tady je!“
„Ne to není ono, tohle je světlejší modrá, kruci!“
„Pozná se to z té fotky, že plátno je jiný?“
„No, tak to by poznal i slepej.“
„Kartonky si nařežu, bloky slepím. Ale kde jsem tehdy přišel k tomu plátnu, to už vážně netuším.“

Tak mi nezbývá než sednout k počítači a zaslat omluvný mail. S pocitem školáka přistiženého při krádeži lízátka v samoobsluze se omlouvám, že jsem nestáhl z nabídky knížku v tomto odstínu, přestože jsem ji už prodal.
„Ale mám hodně podobnou. Rychle ji slepím (to tam samozřejmě nepíšu), nafotím vám ji a vystavím s rezervací pro vás.“
„O.K. Je krásná . Ještě hezčí než ta, co jsem si objednala,“ osladí mi odpověď zákaznice jinak trpké plody mé liknavosti.

Na jednu stranu je to dobře. Ale něco mi říká, že i díky tomu v tom budu příště lítat zas …