...uby. Tak je to. Focení je na houby. Všude se dočtete, jak je důležité mít správně nafocené zboží, aby se dobře prodávalo. O radě se bohužel nedá pochybovat. Pokud jste na tom stejně jako já a focení Vám absolutně nic neříká, což se projevuje fotkami z rodinných oslav bez hlav či nohou a podobnými karamboly, nezbývá, než se zakousnout a přeci jen se s fotoaparátem pokusit skamarádit.

 V každé příručce se dočtete, že k focení je vždy zapotřebí dostatek světla, dobrý prostor, ideálně zrcadlový fotopaparát a dostatek času. Ani jedno nemám. Světlo je u nás doma pro focení velmi pochmurné, neboť se jedná o přestavěnou chatičku na rodinný dům, takže i s prostorem je to chabé. Zrcadlový fotoaparát? Leda, když ho před zrcadlem přidržím a čas? Ten nemá nikdo. Co tedy s tím? Přála jsem si vyfotit své obrazy tak, aby byly co nejsvětlejší, pokud možno s bílým pozadím. Jenomže tak velká bílá zeď se v našem domečku nikde nenachází. Vždycky by v průhledu byl hned za obrazy vydět celý výjev z našeho života. Nebudete tomu věřit, ale to se mi nezdálo jako to pravé ořechové. A tak, jednoho večera, přišel velký AHA moment. Musím si vyrobit kulisy! Jejich průběh se mi podařilo shrnout do šesti faktorů, které významně ovlivnily jejich vznik.

Za 1. SVĚTLO

Jediné místo, které v mé blízkosti přicházelo v úvahu, byla zahrada. Přirozené sluneční světlo mi mohlo zaručit úspěch. Jenomže bylo zapotřebí najít takové místo, kde by mi nestínily stromy a současně jsem tam měla na co věšet své obrazy. Další oříšek, protože naše zahrada je takový menší les, nemluvě o její věčné neupravenosti, ať dělám, co dělám. Náš pes se zkrátka rozhodl, že si zahradu upraví k obrazu svému (viz článek Můj pes je pako). A tak přišla další otázka.

Za 2. PROSTORY

Pořádně jsem se po naší zahradě rozhlédla, mezitím jsem nakrmila křepelky a zaparkovala pár odrážedel na své místo v naději, že tam ještě pár minut vydrží, a našla jsem celkem schopnou zeď na střeše naší kůlny. To je ono! Snad se nepropadnu, ale risk je zisk, no ne? A když vystihnu to správné podmračené počasí, možná se vyvaruji i zbytečnému stínění z korun stromů. Nadšení, naděje i odhodlání rostou, smetu zbytečné listí ze střechy a přicházejí na řadu...

Za 3. KULISY

Jak ale vyrobit to správné prostředí pro focení? Určitě je zapotřebí jedna velká bílá zeď. Tu by mohla imitovat dřevotřísková OSB deska! Neváhám, naložím děcka do auta, připojím vozík za auto a jedeme do HORNBACHU. I s jedním kojencem a jedním pobíhajícím batoletem se mi nějak záhadně podařilo naložit obrovskou OSB desku do košíku a dopravit jí k vozíku. A co teď? Jak jí sama hodím na vozík bez toho, aniž bych omlátila všechna auta kolem? Ochotný pán s rouškou za mnou běží a už nakládáme. Paráda, štěstí mi dnes přeje. Pán na mě ještě volá: Nezapomeňte tu desku hlavně přivázat! Aha, no dobře, ale hlavně, že to vím. Přivážu desku a frčíme s dětmi domů. Společně desku ještě na vozíku natíráme bílou barvou, která nám ještě zbyla z předchozího malování. Bílí jsme úplně všichni. Já, děti, pes i vozík, ale výsledek stojí za to! Rozhodla jsem se tu obrovskou desku odnést na místo ihned. Manžel jezdí až večer a tak už by přeci nebylo to správné světlo!

Za 4. STAVBA KULIS

Že já trubka nepočkala raději na toho muže, běží mi hlavou během proplétání naší kaskádovitou zahradou s mega velkou a celkem těžkou OSB deskou tak, abych ji příliš neodřela a zároveň nesejmula svou ratolest či psího pomocníka, který miluje chůzi pod nohama. V tu chvíli se to zdálo jako zcela nemožný úkol. Ale nakonec jsem to dokázala! Hurá! Deska je na místě a nikoho jsem nepřizabila. Znovu zatírám bílou barvou oprýskaná místa po stěhovacím boji a zklamaně rezignuji na focení ještě týž den, jelikož barva musí zaschnout a začíná se smrákat.

Druhý den působí slibně. Příjemné, suché a trochu podmračené počasí. Rozhodla jsem se, že se pokusím kolem poledne začít fotit. Musela jsem už jen přivrtat šroub na rámeček pro obraz a bylo hotovo. Pak jsem prošla celou zahradu a popřemýšlela o kulisách. Moc se mi líbil jeden špalek krásně obrostlý mechem. Škoda, že byl úplně dole, pod ostatními špalky. Po krátkém sakrovacím boji jsem svůj vysněný špalíček získala a mohla jsem začít.

Za 5. KOMPOZICE

Měla jsem představu celkem jasnou. Rozhodla jsem se, že na špalek vždy umístím nějakou pokojovou květinu nebo květinu ve váze. Pro obrázky, které nebudou moct viset na zdi, ale bude třeba je položit, jsem si doma našla vysoké štokrle a na něj jsem dala malý kus OSB desky, abych zvětšila fotící plochu. Ošklivou desku jsem zakryla nějakým býlím ubrusem a už jsem se chtěla pustit do díla, když tu...

Za 6. Čas

Děti a pes mi chtěli moc a moc pomáhat. Pane bože, jen to ne, říkám si v duchu a srdečně se usmívám na dceru, která právě s radostí odnáší kamsi mé připravené pokojové květiny a hlasitě se chechtá, když jí pes tu kytku ožvykuje. Alespoň, že to není ta jedovatá diefenbachie, utěšuji se v duchu. Co naplat, musím to zvládnout i tak. A tak se focení na pár hodin nakonec protáhlo na pár dní. Ale co, hlavně, že mám co vystavovat!

Všem, kteří dočetli můj poněkud bláznivý průběh focení, opravdu děkuji a přeji, ať máte s focením co nejméně trablí. Kdo by se chtěl podívat na výsledky této úmorné činosti, nakoukněte do mého obchůdku zde :) .

Přidávám fotky amatérských kulis. Takhle to vypadá, když vám všichni chtějí pomáhat! :D