Asi to zná většina uživatelů... Chtělo by to nové fotky, lepší, úžasnější, originální... Také jsem si to řekla a šlo se na to, nicméně co je to pro amatéra za náročnou práci, to jsem zjistila až poté.

V práci mám celkem dost času, takže se ho snažím vyplňovat tvořením, nominacemi a hledáním inspirace. Začala jsem si procházením fotek a zjistila jsem, že ty mé jsou takové ( podle mého vnímání ) celkem obstojné, ale jinak velmi fádní, chtělo by to šťávu, něco, co jen tak někdo nemá. Jó, holka, to sis zas na sebe něco vymyslela...

Začalo to vytažením foťáku, všechny své výrobky mám v práci, takže to nebyl problém, připravila jsem si místečko, stativ, připevnila fotoaparát a naaranžovala první dutinku na přefocení. Zapnula jsem foťák a zaměřuji... No jo, jenže on se mnou nemluvil, kouknu na displej a tam krásná písmenka: Vložte kartu SD 

Ok, jenže tu já mám doma ( mám to štěstí, že bydlím 3 minuty od práce ), takže všechno uklidit a jít domů pro kartu.

Vrátila jsem se zpátky do práce i s kartou, všechno povytahovala, umístila, naaranžovala a jde se tedy končeně fotit. Udělala jsem si dvě série na různých místech, zabralo mi to asi hodinu, vše jsem pouklidila a zasedla k počítači na finální úpravy a následné vložení. jo, kéž by...

Na počítači to bylo strašné, máznutí, kde jsem nechtěla ( no jo, poloprofi foťák prostě nastavit neumím, nastavit iso, clonu, kurňa co to je a jaké hodnoty jsou pro mě správné? to určitě, ještě příteli rozhasím foťák za x tisíc ), úhel sice dobrý, ale tady přesvícené a barvy vůbec nebyly správné.

Takže po dalších dvou hodinách ( přijeli zákazníci, o ty já se musím starat ) od mého teď už asi ne tak nejlepšího nápadu jsem mohla začít znovu. Vytáhnout propriety, dutinky, stativ, foťák, připravit místečko ( teď už jiné ) a pustit se do toho... Vyzkoušela jsem další tři místa, uklidila, zkontrolovala na počítači a jen jedna série ( má aktuální hlavní fota ) byla použitelná, ale stále to nebylo pro mě ono. 

Znovu jsem tedy vše vyndala, připravila a že to zkusím znovu. Jo, našla jsem bezva místo, opravdu se mi líbilo, nafotila jsem tři dutinky a ouha, začala na mě blikat baterka, říkám si, to je v pohodě to zvládneš holka, hlavně klid... Jo, ani ťuk, baterka vydržela jen dalších pět dutinek a nazdar bazar, já mam dost a dej mi pokoj...

Nezbývalo tedy nic jiného, než opět vše uklidit na své místo, vyndat nabíječku a strčit do ní baterku. Fajn, minimálně další dvě hodiny v háji. Už to ve mě začalo pomalu bublat, ale ještě jsem ten tik v oku dokázala trochu ovládat...

Ješte jsem ze zoufalství zkusila použít mobil, ale o tom škoda mluvit.

Po uplynutí dvou hodin byla baterka konečně nabitá, takže jde se na to, světe, a mrkej na to.

Ale to by nebyl den blbec. Takže po opětovných přípravách, upravování, občasného odběhnutí k zákazníkovi a sem tam upití kafe jsem nafotila dalších pět sérií. Při zasednutí k počítači a shlédnutí svého slavného počinu jsem to ale  vzdala a upadla v nervový záchvat... Prostě to nejde, nebo není den, nebo já nevím co. 

Takže abych to shrnula, co mi ten den snažení přinesl: lehká závrať z celodenního pobytu na slunci, vypálená očka z téhož důvodu, tik v pravém oku, bolest páteře z hrbení, nárůst svalů na nohách o centimetr na objem, na rukách o půl centimetru, pět nervových kafí, plné nabití baterie, úplné vybití notebooku a celý den zabitý...

Proto bych vám, lidičky, chtěla doporučit, pokud budete chtít dělat fotografie, vše si nejdříve pořádně zkontrolujte a připravte, ať máte klid. Protože focení je opravu pocení...