Můj příspěvek nebude tentokrát na obvyklé téma "Co jsem zvorala". Což o to, já bych i vorala, já bych kazila, já bych škodila 
, ale ono není kdy. Času jako šafránu.
Pořádáme totiž se Zuzi II. (a kolegyní, pražskou výtvarnicí) kurzy olejomalby pro začátečníky.
Většinou v sobotu, když máme volno.
Říkám si pokaždé, jak si u toho udělám nějakou jinou práci; zatímco se kurzisti činí, že si prostě dodělám v PC nějaké resty.
Jenže - já u toho musím být!
Miluju se dívat, jak se z šedivého ničeho začíná klubat obraz.
Jak to zpočátku nevypadá.
A jak si někdo, kdo to ještě nikdy nezkusil, mnohdy nevěří, že by to mohl zvládnout.
A pak si tedy ten štětec vezme. Váhavě ovoní ředidlem a ozdobí barvičkou. Jemně, s respektem k neznámu, se špičkou štětce dotkne plátna, udělá pár čar, a pak ... ho to chytí drápkem.
Nejde se ani napít.
Zakouřit.
Ne, zakouřit vlastně ne, on nikdo z kurzistů, co tu byli, jako na potvoru nekouří .
Tady máte pár začátků a výsledků.
Omluvte zhoršenou kvalitu některých fotografií, to jsem rozmazala samým rozrušením, jak jim to krásně šlo. 
)
A skoro hotovo:
)
Pak tady jedno Toskánsko (tedy doufám, že to nepletu):
)
A hotovo:
)
Takhle začíná romanťika (ano s Ť 
) u moře:
)
... takhle pokračuje...
)
... fertig:
)
Co takhle představit díla dvou mladých mužů, kteří (taky) nikdy nemalovali?
)
)
Tady druhej:
)
A tady hotovo:
)
A potichoučku za sebou zavírám dveře ... prááásk... (ehe, promiňte, průvan) ... a nechám vás tu o samotě, ať se kocháte...
