(květen 2020)

Přišly na mě tuhle andělské malířské choutky. Automaticky jsem začala....oválná tvář, velké oči, plné rty, dlouhé vlasy. A najednou se mi v hlavě objevila myšlenka: není to klišé? Klišé přece nemá daleko ke kýči a toho se dopouštět nechci.

Proč jsou na obrazech jako andělé většinou zobrazovány ženy? Je to z toho důvodu, že je malují muži? Malíř – muž, chce namalovat bytost jemnou a přitažlivou. Je li heterosexuál, je jeho představa jasná. Ale proč malířky – ženy, zobrazují anděle jako ženy? Je to snažší? Je to tak zažité? Nepřemýšlí snad nad tím? V mnohých duchovních příručkách se praví, že andělé jsou bytosti bezpohlavní. A to ti moji teda ne!

Jestliže vycházím z předpokladu, že anděl je vlastně moje ideální představa o pečující a ochranitelské energii....chci, aby mě ochraňovali chlapi. Snad proto, že ani po padesátce se moje libido ještě zcela nevytratilo. Snad proto, že míra mojí ženskosti je mírně řečeno vysoká. Nejspíš ovšem proto, že představa, jak se o mě zajímají, jak mě ochraňují, jak jsou prostě kolem mě krásní, urostlí, svalnatí mužové je prostě nádherná.

Logika ovšem napovídá, že co se prodejnosti díla týká, andělé – ženy na tom budou nejspíš lépe. Možná proto, že je to klišé, možná proto, že chlap by doma na jiného chlapa koukat nechtěl, byť by byl pouze namalovaný.

Nu což. Pracuju jako chůva jesličková proto, abych si mohla malovat co chci.

Jenže....

(říjen 2020)

Zaujata tvorbou ikon a studiem pravoslaví, jsem už nějakou dobu nic nenamalovala.A jako každý podzim, měla jsem před sebou malování s dětmi ve spřátelené MŠ. Tvořím s nimi akrylové obrazy, za které pak v předvánoční aukci rodiče vydají nemalé peníze. Ty pak putují do azylového domu pro matky s dětmi. Zkrátka. Děti mají zážitek, já mám zábavu a MŠ reklamu. Ovšem bez přípravy to nejde. Vymýšlím, kombinuji, zkouším....Užiju si to a trochu si zapatlám barvičkama, rozhodla jsem se večer před akcí a vzala jsem do ruky rovnou to největší plátno, jaké jsem doma měla. Zkouška tisku bublifólií, zkouška práce se sádrou smíchanou s lepidlem.....a najednou do mě vjela taková dávka intuice, že jsem sotva stíhala její diktát. To samé se opakovalo za pár dní, kdy jsem se k obrazu vrátila, abych ho dokončila.

Už mi bylo jasné, že to nebude patlačka na vyhození. Vzniklo tu cosi zcela bez mého ega, mimo mé rozhodování, jen jsem poskytla ruce a barvy. Byl tu! Anděl. Ale vždyť ON JE BEZPOHLAVNÍ !!! Uvědomila jsem si vzápětí a vyhrabala ze složky nezrealizovaných nápadů ten o pohlaví andělů.

Tam, kde naprosto jasně a hmatatelně cítíte tu nádheru, cítíte lásku, vše ostatní ztrácí význam. Nic dalšího vás nezajímá. Je to JEDNO. Ať si pověsí na zeď kdo chce co chce, připomene li mu to radost, lásku, či jakýkoli další povznášející pocit, má to smysl! Ať máš pohlaví jakékoli, je to JEDNO. Jde tu o otevřené, laskavé a láskyplné srdce.

Tím bych měla skončit. Hezké....ale mě to nedá.

Vážený čtenáři (čtenářko) jsi li zarytým obhájcem klasické rodiny, čti prosím dál a zkus to procítit. Je to stejné, jako by jste zatracovali abstraktní malířství, jazz či moderní tanec, Ano. Klasická rodina je základ. Muž a žena klasické protipóly. Každý, kdo se učí nějaké řemeslo, musí zvládnout základy. A co když přirovnám soužití v manželství a výchovu dalších generací k řemeslu? Co s tím pak? Pak, když společnost jakž takž zvládla základy? Pak si můžeme dovolit zvolit cestu intuice, cestu umění, cestu lásky. A lásce, lásce je to JEDNO. Bůh je ta láska.