Měla jsem to štěstí, že jarní svátky jsem odmalička prožívala na venkově. Se vším všudy: s pletením pomlázek z vrbového proutí, s malováním vajíček, schováváním se před kluky v babiččině dřevěné kadibudce (kterou ti lumpové pěkně rozkývali a šikmou věž v Pise už připomínala navždy) a tradičně s řádnou opicí dospělých…

Nejveselejší velikonoční vzpomínku mám z Vlkova konce devadesátých let minulého století. Vlkov je malinká vesnička s ani ne třiceti stálými obyvateli na pomezí krajů Středočeského a Západočeského, která stejně, jako mnoho vísek v okolí, doplatila na druhou světovou válku. Nejdřív odsud vyhnali Němci Čechy a následně, po válce, Češi Němce. Z obce, kde byla škola a dvě hospody, se stala „díra po granátu“; s chátrajícími domky, rozpadajícími se stodolami a starými sušárnami chmele. Jakýs takýs život tu je i díky chalupářům, kterým se líbí v tichém a klidném místě, obklopeném lesy, kde projedou dvě auta za den.

Velikonoční pondělí zde probíhalo vždy podle stejného scénáře. Mužští ráno v houfu (čítajícím mezi deseti až dvaceti jedinci) vyrazili s pomlázkami po chalupách. Samozřejmě neočekávali (na rozdíl od dětí) vajíčka ani čokolády, nýbrž cosi tekutého. A taky v každé chalupě něco dostali, záleželo na chuti a situovanosti majitele chalupy, co to bylo. Mládenci do sebe statečně lili vodku, ferneta, becherovku, slivovici, meruňkovici, Jägermeistera a jiné umrtvováky. Jeden z party statečných měl důležitý úkol: zapisovat kde a kolik jakého moku do sebe koledníci nalili. Zapisovatelem byl většinou někdo, kdo buďto musel ještě ten den řídit nebo měl zrovna antibiotika; z těch, kteří „koledovali“, by sotva někdo udržel tužku. A když by ji udržel, beztak by se s ní na posledních štacích na papír sotva strefil. A když už by se strefil, stěží by byl schopen udělat čitelný zápis…

Koleda tradičně končila v tzv. „Čapkárně“, v garáži Jardy Čapka, nazývané zcela neprávem „hospoda“. Šlo rozhodně o instituci pro silné povahy. „Hospodská“ vám otřela sklenici na pivo stejným hadrem, kterým chvilku předtím setřela podlahu. Tady se naučil pít pivo z láhve každý. Ke cti „Čapkárny“ nutno říci, že zde byla vždy nekonečná psina, která zápory jako umatlaný stůl a podlahu připomínající silnici vykompenzovala. 

A jednoho roku na konci let devadesátých se udála ve Vlkově příhoda, jež bavila osazenstvo „Čapkárny“ do pozdních nočních hodin a je vzpomínána dodnes.

Ve vsi přibližně jen o něco větší než Vlkov a vzdálené, co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, žila dáma, říkejme jí třeba Líba. Šlo o dámu, jak se říká: středního věku, veselou, která se tuze ráda podívala pohárku na dno. Činívala tak denně v míře nestřídmé a většinou právě v Čapkárně. Kolem půlnoci pravidelně vyšněrovala ven, usedla za volant své Škody 120, kterou jste pak většinou (pokud jste se v noci vydali ven), našli někde u silnice v příkopu. Jakmile Líba vlítla do strouhy, zabouchla dvířka, klíče nechala v zapalování a štrádovala směrem k domovu pěšky. Jak jsem již předeslala, nebylo to daleko. Klíčky jí vždy někdo druhý den dopoledne přinesl, znali ji všichni a nikdy nešel ani nejel kolem nikdo, kdo by měl o její obouchané přibližovadlo zájem. Koneckonců, jednou až pojedete po Karlovarské silnici, do Vlkova si sjeďte. Pochopíte, o čem mluvím, ocitnete se takřka na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc. (Vlka tu navzdory názvu vsi nepotkáte.) Zdaleka nejlepším kouskem této dámy bylo, když svou škodověnku napasovala přesně mezi sloupky a čumákem visela nad hasičskou nádrží. Kdyby se tam trefit chtěla, asi by se jí to nepovedlo.

Než však přišel večer a začala jízda „chytrých kalíšků“, byla Líba žena pracovitá. Kolem jejího vskutku velkého stavení se proháněla drůbež, ovce i kozy, Líba rybařila, ba i lesík na svém pozemku vysadila. A uměla stejně dobře zakroutit krkem huse jako podříznout jehně či kůzle.

A přesně s takovou prosbou na Líbu o památných Velikonocích přišel bodrý vlkovský traktorista, říkejme mu třeba Čenda. Zda by mu o Velikonocích nepodřízla beránka. Líba měla nějaké nectnosti, ale rozhodně mezi ně nepatřila neochota pomoci. I přislíbila Čendovi, že o Velikonočním pondělí ráno exekuci provede.

A jak slíbila, tak učinila. V mimořádně povedeném slunečném ránu byla Líba i s manželem připravena před Čendovým domem v plné polní. Navlékli gumové zástěry, připravili nože, bedny, stůl… A volá Líba na Čendu, aby pohnul. Čenda vskutku pohnul a za chvíli už se hnal ze schodů. Ve svátečních montérkách a čisté košili, s hubou od ucha k uchu svítil stejně, jak to jarní sluníčko. Líba se ptá, kdeže má toho beránka. I praštil se Čenda do čela – jak jen jsem mohl zapomenout? A vřítil se zpátky do chodby. Když se tam odsud vzápětí vrátil, nesl na podnose beránka. Pěkný kus to byl – piškotový, čokoládou politý, srdce se na něj jen smálo…

Chvíli to vypadalo, že Čenda viděl jarní slunce naposledy v životě. Ale opravdu jen chvíli, než Líba vybuchla smíchy. S jejím chotěm to bylo o chlup horší, vydržel se kabonit déle. Ale málo platné, Čenda byl zjevně vyšší váhová kategorie, takže inzultaci raději vzdal. A následně v Čapkárně, kde skutečně na zaříznutí beránka konečně došlo, začal i on nacházet na celé věci jakousi přeci jen humornou stránku. 

Přeji Vám všem, aby Vaše Velikonoce byly veselé, krásné a slunečné (což se asi nepovede, ale zkuste kdyžtak najít slunce jinde, než na nebi). O Velkém pátku, až se začnou dít zázraky a země bude vydávat své poklady, nechť každý z Vás nějaký ten poklad najde. A nemusí to být zrovna zlato a drahé kamení - jen si vzpomeňte na Karla Jaromíra a na to, jak dopadají ti, kdož jsou příliš chamtiví...

Tak ještě jednou a naposledy: krásné Velikonoce!