Kdysi zemí bohatou na lesy protančil plamen. Červená zář mezi listím větrem poháněná. Černý kouř oblohu zatemnil a na zemi zůstala pustá spoušť. Tehdy dobrodruh, jenž do země přišel a svědkem byl, řekl si: "Ne" a do země elfů odešel. Odmítl moment, do akce vyrazil. Před bílou střenou zastřešenou fialovou taškou a masitými dveřmi nyní stál. "Buch buch", proneslo zápěstí ke kusu dřeva. Chvíli nic. Pak otevřely se a do očí mu tyrkysové bělma hledí. Byť čistý měl plán, na chvíli strnul, neb jako když všechny kouty duše osvíceny jsou a to i temné, ústranné, jenž v tajemství chovány bývají, ostatním skryté. I vymáčkl se, popsal zemi, kde element svět zčesal. Elfice hledí, na čas si dává. Pak bez úsměvu kývne a čekat ho pobídne. A pak zpět cestují, skupina početná. A sebou stroje, dřevěné trubice, dlouhé a duté. Jako když ve válce k výbušným dešťům lidé se chystají. Trubice k nebi se tyčí, dovnitř náboj vhazují. Pak rána a projektil mraky na ementál mění a po krajinách horda semen zemi zasněžil. A copak to? Černotu zelená střídá. A hele! Strom! Ihned ptáčci hnízdo si staví a jezevci do nor hbitě skáčou. Muž do kapsy si náboje potají dává, přece takovou příležitost si kdejaký filištín přece ujít nenechá. A pak odešli, zpátky mezi studny a bludičky a mezi pravěké stromy své božské přírody. A dobrodruh? Ten již u mých dveří stojí a semeno na pultík mi s úsměvem dává.