Běžela jsem, co mi síly stačily, ale zahlédla jsem sotva světla autobusu, jak mi v zatáčce mizí z dohledu. Tak jsem ji nestihla... Přece vím, jak je ta zkouška pro mou nejlepší kamarádku důležitá; a já se s ní ani nestihnu rozloučit a popřát jí hodně štěstí.

Jdu pomalým krokem domů, cestu před sebou vidím jen přes závoj slz. Jsem na sebe naštvaná a nevědomky popotahuju za dlouhou nit červené vlny, která visí z mého svetru, až ji nakonec utrhnu. Stojím právě na můstku přes potok, a tak hážu kus vlny přes zábradlí. Ale lehké vlákno zachytí vítr, a to tak nespadne do vody, ale zaklesne se do větví staré vrby. Mezitím už mi vyschly slzy, a tak jasně vidím malého ptáčka, který si sedá na vrbu a dívá se na mě svýma krásnýma černýma očima.

Ach, kdybys tak mohl mojí kamarádce donést moje přání, povzdechnu si a už zase vidím rozmazaně. Proto si málem ani nevšimnu toho, jak ptáček bere do zobáku červenou vlnu, pak zamává křídly a zmizí pryč.

...

image