(koukám, že tento text zde byl jako nevěřejný několik měsíců, takže to je vlastně takové vzpomínání na vzpomínání)

Asi nikdy nezapomenu na tento úryvek ze žalmu, který zazněl v okamžiku, kdy mě sněhová vánice zavála do chrámu Božího. A ono zrovna pukalo, vlastně asi vědělo, že pukat bude a chystalo se na to. Stává se mi v životě, že se občas ocitnu někde, kde se velmi aktuálně mluví o mně, ale vlastně to vím jen já, že se mluví o mně. Vedle toho mám také tu schopnost objevovat ve světě osoby, o kterých jsem slyšela nebo slyšela o osobách jiných a v ten správný okamžik jsem si na ně vzpomněla - věřte mi, že si nevymýšlím a ani nechvástám. Prostě to tak v životě mám. Jen je mi líto, že to nefunguje s naprostou spolehlivostí a zákonitě to nefunguje v okamžicích, kdy bych to velmi potřebovala. Hospodin léčí ty, kterým puká srdce. Sedla jsem si celá zachumelená do kostelní lavice, smetla ze sebe opatrně nánosy sněhu a srdce by se mi v tu chvíli zastavilo, kdyby to nebylo spojeno s tím, že by to bylo to poslední, co bych zažila. V té době jsem ještě netušila, co mě čeká, jaké bolestivé období už klepe na dveře a že bude zle, moc zle.

Člověk v takových chvílích přemítá o životě, má tendence rekapitulovat, otáčet se, ale ono to vlastně nemá cenu, protože to bývají věci odžité a odbyté. Jenže já jsem ten tvor nepoučitelný a každá další rána ze mě dělá tvora zatvrzelejšího a pravděpodobně do budoucna opět nepoučeného.

Prožila jsem tři klíčová vztahy ve svém životě, každý mi něco dal a mnohé vzal - hlavně ty iluze, že ti druzí jdou do světa také s tím srdcem na dlani a to, co říkají, tak také je. Ale o tom třeba jindy. V tom prostředním jsem mívala sny o létání - říká se, že takové sny člověk má v době, kdy je opravdu šťastný. Moje babička, která zůstala s dítětem na ruce, když dědečka zavřeli, a čekala na něj dlouhá a dlouhá léta a vděku se nikdy nedočkala, ba právě opaku, říkala, že šťastná byla všeho všudy dva roky - když s dědečkem chodila a asi tak rok po svatbě. Když se na svět klubala moje maminka, tak asi moc šťastná nebyla, protože prý málem umřela. Vzpomínala jsem na to, proč já jsem byla tak šťastná, že jsem měla takové krásné sny. Na světě je totiž spousta lidí, kteří si myslí, že nesní, ale není to pravda. Sníme všichni, jen si to někdo nepamauje. A já naštěstí patřím k těm, co si to pamatují (bohužel to vždycky není štěstí). O pár let později se ukázalo, že ty sny byly draze vykoupené, moc draze vykoupené.

Bude to rok, co jsem takhle jela uplakaná z Prahy vlakem, měla pocit, že to snad ani není možné, jak se za to všechno dobré může ten druhý takhle chovat a pořád měla snahu rekapitulovat a naivně se domnívala, že snad existuje nějaký stroj času, který nás vrátí do doby těch snů o létání a vše bude zase dobré. Něco jako vidět film se špatným koncem - i kdybych ho viděla stokrát, tak budu vždycky doufat, že se ten konec změní a dopadne to dobře. Ale ono to žel bohu dopadne vždycky stejně. Podobné to je u příběhů s otevřeným koncem, najednou mám takový pocit jako že mám abstinenční příznaky a musím vědět, jak to bylo dál. Bývá to i třeba v městské dobravě, kdy vyslechnu část nějakého hovoru nebo jsem svědkem nějaké události a už se nikdy nedozvím, jak to dopadlo. Tak jsem jela tím vlakem a proti mně seděl hezký mladý mužský, byla jsem ráda, že už se stmívalo, protože mě trápila představa, že by na mě koukal jak jsem uplakaná. Bohužel už mi vypadlo jméno toho člověka, když vystupoval, tak mi dal svou vizitku a řekl, ať mu někdy pošlu nějaký svůj příběh, že si ho rád přečte a že mi rozhodně fandí v tom, abych někdy své vzpomínky sepsal. Měl dokonce i takové velmi zajímavé zaměstnání - pracoval ve firmě, která vyrábí součástky do raketoplánů. Byla to to taková předzvěst mého vztahu posledního, ale to by bylo na jiné vyprávění.

Uplynula krátká doba a bylo tu to do třetice všeho dobrého a zlého. Jenže já si z toho pamatovala jen toho dobrého. Usmívám se, když si vzpomenu, jaké informace se ke mně v prvních měsících vztahu dostávaly. Pradědeček dotyčného byl starostou Stráže nad Nežárkou, malého městečka v jižních Čechách, které je spojeno s pěvkyní Emou Destinnovou. Ale než se stal starostou, tak byl lékařem a tak trochu i osobním lékařem právě zmíněné pěvkyně - její hvězdné manýry a móresy byly po těch skoro sto letech velmi úsměvné. Každopádně pradědeček přišel levně k novému automobilu, protože milá Ema s ním byla schopna vyjet ze vrat a po pár metrech auto nabourat. Usmívala jsem se, když jsem slyšela, jak po vzniku samostatného Československa ve Stráži nebyla vysazena jako symbol lípa republiky (teď si nejsem jistá přesným názvem), jak to bylo v jiných městech, ale protože se nemohli místní dohodnout, kdo bude mít tu čest a strom zasadí, tak vznikla celá alej lip na počest vzniku republiky - ty stromy tam stojí dodnes (a kdo nevěří ať tam běží chtělo by se mi říct). Bylo mi líto, že jsme se nemohli vypravit proti času a milého pradědečka navštívit. On to byl asi velmi zajímavý člověk, který neměl tendence se chvástat. Z války se vrátil s několikaletým zpožděním, protože byl přítomen transportu československého pokladu. Jeho potomci se o tom ale dozvěděli o mnoho desetiletí později z pamětí jiného důstojníka, které sepsal. Hltala jsem ta vyprávění a říkala si, jak je úžasné, že jsem se dostala do takové rodiny, protože jen první polovina 20. století by vydala na román.