Tak jsme se konečně dočkali. Napršelo, je celkem teplo a houby" rostou jak po dešti".

Můj mužíček jásá, protože tuhle dobu miluje.

Houby jsou jeho vášeň- tedy kromě mne, a jak se v lese objeví, nic ho doma neudrží - ani já.

Houby jsou v tomto případě na prvním místě .

Mužíček ráno nelení vstát ještě za kuropění, vybaví se potřebným nožíkem, košíkem, nezapomene ani na utěrku, aby mu do košíku nepadalo jehličí a větvičky, oblékne maskáčové nepromokavé oblečení, holiny a vyrazí. Vyrazil i včera a domů se samozřejmě vrátil s plným košíkem. Jak jinak. Zná místa a vždy k nim pořádá dostihové běhy, aby ho nikdo nepředběhl a miláčky mu nevybral . Tentokrát na mne ale hned ve dveřích volal. " To jsem si dal!" "A co? Nic jsi nenašel? Nebo co se stalo?" ptala jsem se hned coby starostlivá manželka. "Ale, to bylo hrozný, vzal jsem si do lesa špatné brýle, vzal jsem si ty na čtení. Dovedeš si mne představit, jak ohnutý k zemi hledám hřiby? V dálce jsem je vždy viděl, ale jak jsem přišel blíž, tápal jsem jak slepý." Vduchu jsem se chechtala, když jsem si ho představila, jak v lese s nosem u země kouká po houbách, ale nahlas jsem řekla?"To sis tedy dal, viď".

Košík byl samozřejmě opět plný, jen ty hřiby byly samé větší. Ty malinké tentokrát prý opravdu neviděl. 

No aspoň mu nějaké zbydou na příště........