Více ze série (nejen) o hranicích.

Přestože se už společnost mění (naštěstí) a lidé se tak nebojí být reální, stále někde přetrvává názor, že je třeba se přizpůsobit a vyhovět i na úkor sebe. Nemám nic proti tomu, aby lidé brali ohled i jeden na druhého, je to krásná věc, kterou stojí za to povzbudit. Ale ne v duchu „musíš“. Nebo druhý není víc než ty a ani ty nejsi víc než ten druhý. I nejznámější výroky (např. „chovej se k jiným tak, jak chceš, aby se chovali jiní k tobě“) mají v sobě tento aspekt, jen málokdo ho bere v komplexnosti a většinou zapomíná na jednu nebo druhou stranu.

Uvažovala jsem nad svými (bývalými i současnými) známými a mými pocity s nimi. Hledala jsem vzorce. Co mi imponuje a hlavně co mi vadí. Ať už mám mít negativní pocity, ať to stojí za to: D, resp. ať je umím racionálně odůvodnit. Navíc zjištění příčiny přibližuje k řešení. A tak tomu bylo iv tomto případě

Přišla jsem na to, že často, kdy jsem se necítila tip top a místo „hurá ozývá se“ bylo „ach jaj, už zase“, tak ve skutečnosti jsem neuměla najít racionální důvod. Nejdu psát o intuici či 6. smyslu, který napovídal jejich děsivou pravdu. Žádná nebyla, problém nebyl v nich, ale ve mně.

Ty pocity jsem měla tehdy, pokud jsem si neuměla říct ne, svůj názor, přání. Pokud bylo něco očividného a také rozum říkal „tohle už ne“, tak jsem řekla a bylo to. Ale pokud to nebylo nebezpečné a nikomu to nevadilo (kromě mě), tak jsem někdy raději ustoupila, přizpůsobila se, stačilo jen potlačit touhu navrhnout změnu tématu či oznámit, že už mi došly baterky a promluvíme si jindy. A to mělo za následek, že ačkoli člověk byl sympatický ai jsem ho měla ráda, tak mi někdy nebylo při něm příjemně. Nevadil mi on, ale mé obavy, co zase vymyslí, na co budu „muset“ přistoupit. Okolnosit, které nastávaly jen proto, že jsem je dopustila a tvářila se, že je to ok. A němému nerozumí.

Pokud se člověk dlouhodobě potlačuje, tak pak mu to vyrazí někde jinde, buď „vyhoří“, začne mít psychické problémy, vybuchne jinde nebo se mu jeho známý totálně zprotiví :D. A i pokud by to mělo za následek „jen“ nepohodu, stojí to za to, pokud to lze i jinak? Možná přijde o blízkost u některých lidí, ale ti, co zůstanou, s těmi to bude o to víc stát za to. Podle mě vyspělost není jen o tom skvěle zvládat, ale také o tom vytvořit si podmínky, aby ty kapacity na zvládání byly.

Netvrdím, že se má myslet hlavně na sebe, je třeba někdy udělat i kompromis (a ještě lepší synergii), samozřejmě také přistoupím na něco, do čeho bych z vlastní iniciativy nešla, ta chuť vyhovět se dostaví, vidím-li, že jít podle druhé strany má větší smysl než po mé. Rozdíl je v tom, že dělat to s vědomím, že je to mé rozhodnutí po zvážení všech okolností.