Srdcovníky z Isprajských plání
Nad nekončícím oceánem seschlé trávy, kterou jsou pokryty Isprajské pláně se proháněl vítr, který vytvářel dojem zvlněné vodní hladiny. Kam až mé oči dohlédly, nespatřily nic, než jen holý obzor. Dokonce jsem slyšel jak mi vzrušením z onohu zvláštního pocitu nekonečnosti buší vlastní srdce.
„ Jak jen tuhle pláň přejdu?“ Nic co by alespoň vzdáleně připomínalo cestu, pěšinu, anebo chodník jsem neviděl. Jen vysokou seschlou trávu. Udělal jsem několik kroků vpřed. Okamžitě jsem se po pás ocitl v onom podivném oceánu. Ohlédl jsem se zpět. Les, z kterého jsem právě vyšel, skýtal dostatek stínu, chladivé vody a spoustu rozmanitého lesního ovoce. Stále jsem se ještě mohl vrátit. Skutečně se tam někde daleko za obzorem nacházejí hory Por, které byly mým cílem? Vždyť vůbec nevím, kterým směrem se mám dát. V hvězdách se nevyznám a kompas jsem u sebe neměl.
Vzpomenul jsem si na Sášu a jeho báseň o Isprajských planinách. Tedy, abych byl upřímný, on ji také kdysi od někoho slyšel. Jak že to v ní stálo?
„ Do moře sucha, pod sluncem žhnoucím když náhle vstoupíš, hleď stále přímo jít cestou jenž je lemována majáky srdcí!“
Majáky srdcí? Pokrčil jsem rameny.
Znovu jsem se rozhlédl po nekonečné stepi. Náhle jsem nabyl dojmu, jako bych něco zahlédl. Bylo to až na obzoru a ztrácelo se to v oparu. Přece jen to, ale bylo něco, co rušilo pravidelnou linku dělící step od oblohy. Možná, že to je nějaký keř, strom anebo oáza. Tak jako tak, žádný jiný bod, který bych mohl následovat jsem již nespatřil a tak jsem se vydal za tím jediným.
Slunce se již klonilo k západu a planina se obarvila do zlata. Cikády se zdály hlasitější než kdy dříve. Dojdu ke stromu dřív než slunce zapadne? Dlouhou dobu se jeho podoba pouze zvětšovala na na obzoru a teprve od pozdních večerních hodin jsem naznal, že se k němu blížím. Ke svému cíli jsem dorazil krátce před setměním. Obešel jsem dokola mohutný kmen, který mohl mít tak čtyři až pět metrů v průměru. Položil jsem dlaně na jeho kůru. Byla příjemně chladná. Nad hlavou tak vysoko, jako by se dotýkala samotného nebe se ve větru pohupovala mohutná koruna. Tam a zpět, zatímco jemně ševelila. Pod nohama již nebyla ta vysoká suchá tráva, nýbrž měkký mech, do kterého jsem vzápětí ulehl.
Ráno bylo nadmíru příjemné. Probudil jsem se ve stínu, znovu a znovu ovíván lehkým vánkem přicházejícím z planiny. Kousek od místa mého odpočinku vyvěrala ze sytě zeleného mechu studánka. Okamžitě jsem k ní přiskočil a plnými doušky se napil. Všiml jsem si přitom, že na zemi leží množství nějakých plodů zvláštních tvarů. Vzal jsem jeden z nich do dlaně a prohlížel jsem si jej. Vypadalo to jako ořech, červené barvy a tvaru srdce. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl. Pohlédl jsem opět vzhůru a teprve nyní si všiml drobných růžolících kvítku, které tvořily na větvích celé trsy. Vzápětí mi to došlo.
„Cesta jenž je lemována majáky srdcí!“
Našel jsem cestičku, kterou jsem přišel a znovu jsem začal obcházet strom. Teď už jsem věděl co hledat a skutečně, netrvalo to dlouho a na obzoru jsem objevil další známy bod. Doplnil jsem tedy zásoby vody, zjistil, že plody onoho stromu se dají jíst a že jsou velmi syté. Nabral jsem jich tedy plnou hrst a schoval do své malé cestovní brašny. Ještě jednou se omyl svěží vodou a vydal se vstříc dalšímu majáku.
Do svého deníku jsem si napsal a také vše poctivě zakreslil: „Strom je obřího vzrůstu. Cca 100 metrů výšky a 4 až 5 metru v průměru. Koruna hustá a mohutně košatá. Listí srdčitého tvaru rostoucí po skupinách, kvete drobnými kvítky růžové barvy s červenými pestíky ve tvaru srdce. Plod je dřevitý, temně červenohnědé barvy ve tvaru srdce. Plody jsou jedlé. A nakonec to hlavní - nazval jsem ten strom Srdcovníkem.
