Sedává na schodech u metra. Čistě a docela hezky oblečená sedmdesátnice s berlemi. Nebýt napřaženého kelímku od kávy, člověk by si řekl, že tam jen na chvilku odpočívá. Úhledně učesaná, s brýlemi, úsměvem, zvídavým pohledem nezkaleným demencí ani alkoholem. I když už jsem hodně okoralá, pro ni vždycky nějakou korunu mám. Včera jsem ale neměla, běžela jsem do redakce s ještě teplou jahodovou bublaninou (nepovedla se mi, jako ostatně poslední dobou cokoli, na co sáhnu). Říkám: „Dneska nemám peníze, chcete koláč? Ale není nic moc…“ Štastně a dychtivě se usmála: „Já chci všechno!“ a natáhla ruku po kousku bublaniny (bodejť by se mi neslila, ještě teď je vařící, jen blbec krájí třené těsto vytažené z trouby!).

Její „Já chci všechno“ mi znělo v hlavě. Poslední dny nechci NIC, jen spát, ideálně na věky. Jsem odpojená od všeho, od pocitů, od kreativity, od naděje, plánů, zájmů, budoucnosti... Jen strašná únava a nechuť k čemukoli. Kdy jsem vlastně naposled chtěla všechno? A chtěla jsem to vůbec někdy? Nebo jen to, co mi šlo pod nos, a proti tomu, co mi nehrálo do karet, jsem se naježila a ztuhla tak, že jsem časem přestala cítit i to, co mě dřív těšilo? Nebo jsem naopak chtěla všechno, případně zavděčit se všem tak, že jsem tři roky neměla dovolenou?

Při zpáteční cestě jsem doufala, že tam ještě bude. Měla jsem pro ni peníze a hroznový Birell – příbal z časopisu. Zdálky se usmívala: „Koláč byl moc dobrej, nesmíte bejt tak akurátní a kritická!“ Sedla jsem si k ní na schody a ptala se, co ji tam přivedlo. Bydlí na ubytovně, na kterou padne celý důchod. Jediný syn má tři děti a je bez práce. Celý život pracovala a teď sedí s kelímkem na schodech s větší radostí z přítomného okamžiku, než jakou jsem ze sebe vykřesala za posledních deset let pohodlného života ve vlastním bytě.

Večer jsem na stránkách Krize jako dar Báry Jurkovičové našla citát z „Nové země“ od Eckharta Tolleho: „Když se vám stane něco strašného, máte dvě možnosti: buď se můžete snažit vzdorovat, nebo se tomu odevzdáte. Někteří lidé zahořknou a stanou se zlostnými, jiní naopak soucitnými, moudrými a milujícími. Odevzdat se znamená vnitřně přijmout to, co je – otevřít se životu. Vzdorovat znamená uzavřít se – skrýt se v ulitě ega. Když se budete o cokoliv snažit ve stavu vnitřního vzdoru, který lze také nazvat negativitou, budete narážet i na vnější odpor. Vesmír nebude ‚na vaší straně‘ a nebude vás podporovat.“

A pak jsem oknem vyhazovala zatoulanou můru splašeně se mi třepotající v dlani a říkala jí (i sobě): „Neboj se, myslím to s tebou dobře! Čím víc se budeš zmítat, tím více se potlučeš.“

Dnes byly schody prázdné. Možná to byla moje kmotřička víla – nevzdorující a otevřená životu.

Je mi mnohem líp, děkuju!