Znáte to? Den blbec začal a nabaloval na sebe hromadu dalších a dalších momentů, kdy už si myslíme, že víc už neuneseme. A tak se těšíme na den další, jakože ten už normální bude. Ale co takhle týden blbec? Já mám právě za sebou ten první v mém životě a chvála bohu za to, už mi není náct ani cet, takže to není tak hrozné, počkala jsem si na něj opravdu dlouho, ještě že tak. Stejně jsem však ten pocit měla, že zajedu si do blízkého Kroměříže a prohlédnu si zahradu v jedné nejmenované instituci, abych jako věděla, kde budu brzy hrabat trávu a sázet kytky, abych tak ulevila duši své.

Ale! I ten týden uběhl, je za mnou a já mám dnes volno volnovaté, kdy si můžu dělat,  co chci. No fakt, vstávala jsem v devět, venku to už září, slunce nás tady na samotě konečně našlo, asi aby náladu mou spravilo. V zahradě to všude čvachtá, tak vzala jsem psa svého, čuvačího puberťáka Benjamina  a dali jsme si pár metrů procházku. Ne, že by ji potřeboval on, zahrada je jeho velký stadion, kde trénuje celý den. Ale společnost mi dělal náramnou, asi mě má fakt rád. A taky jsem se vlka bát nemusela, toho vlka, co nám u nás na kopanicích právě ovečky morduje, aspoň jsem tedy doufala, že by mě můj chlupatý společník jistě ochránil.

Den teda začal úžasně, dávám si snídani a hlavou mi lítaj myšlenky....

- ještěže jeden nádherný ptáček přiletěl před mé okno a poskytnul mi tak možnost pokochat se

- ještěže hlásí na víkend sluníčko a já tak budu moct shrabat loňské listí (já vím, ale já to vloni fakt nestihla)

- ještěže jsme zdraví a můžeme dělat všechno, co se nám zamane ( a co nám dovolí naše čím dál tím starší klouby )

- ještěže mi dcera konečně oznámila, že babičkou se brzy stanu a aby málo toho nebylo, mladší dcera mi totéž oznámila o měsíc později, tak se směju, pláču a zase se směju.... pocit zamilovanosti do těch tvorečků, které budeme možnost mít rozmazlovat a lásku svou navzájem si dávat.

- ještěže  mi jeden zákazník růži v květináčku dal a k tomu fidorku červenou, páč tu nejradši mám a on to ví

- ještěže mám přítele svého, který mě dokáže pohladit a dát mi úsměv svůj, kterým vše mi řekne

- ještěže .....mohla bych do nekonečna psát, za co vše děkuji, protože nic není automatické, vše je pomíjivé a je potřeba vážit si těchto momentů životních, za to, že jsem ráno vůbec mohla z té postele vstát (no a ještě v devět ráno, co by kdo za to dal, že jo), za to, že vidím, slyším, dýchám, směju se, pláču, miluji, jo, někdy i nadávám, a ano, i za tvorbu svou, za to, že se mi kdysi do cesty postavila, aby můj život proměnila, i za Fler děkuji, za ty návykové stránky, bez kterých už žít neumím, děkuji i za tu naši cestu po zimě zabahněnou, páč pak si jí budu vážit více, až vyschne a pojedu po ní svým autem, aniž bych se bála, že do potoka spolu vjedeme, děkuji i za srnky, které si žvýkaj tu svou  trávu kousek za domem, díky za to, že bydlíme tady daleko od civilizace, tedy ne, že bych lidi ráda neměla, ale to ticho, nádherná příroda, klidné přemýšlení, no uznejte, to bych v paneláku nikdy neměla, a že o tom něco vím, to ujistit vás můžu. A taky holky moje kozí a slepičí bych tam mít nemohla a to určitě chápete, že vajíčko domácí ve smaženici chutná lépe a mléko kozí se smetánkou do kafe když naleju si a chleba s kozím sýrem namazaný zakusuju, tohle přece k nezaplacení je.

Takže vlastně chvála bohu za to, že jsem ten týden blbec prožít mohla, páč jinak bych si toho dneška nevážila tolik, jako to právě tedˇcítím.

No a co vy, taky míváte tyhle dny, které vám pomůžou pochopit, jak je vlastně život úchvatný? A taky se tak moc těšíte na víkend, že? A netvrďte, že ne.