To byl zase včera den!

A přitom začal tak vlídně - měla jsem jisté výročí, obdržela jsem gratulace a dary a zakončení se mělo konat nad nějakým pochutnáním v zahradní hospůdce.

Kvůli psům do hospod zásadně nelezeme, ale jednou, jednou jsme se Zuzi II. chtěly využít toho, že se dá zaparkovat skoro u stolečku,  takže jsme si mohly debužírovat bez psů na klíně či poškubávání vodítkem. Zkrátka - sobecky psy nechat v autě (s otevřeným okýnkem!) a užít si to bez jejich věčný asistence.

Jenže jsem se, a na to já jsem přímo magnet, nachomýtla k situaci, kdy se, notabene v tom největším slejváku, v centru Prahy, z motoru zaparkovanýho auta ozvalo úpěnlivý zamňoukání.

Sbohem, hospůdko, sbohem, můj budoucí stejku na zeleném pepři!, pomyslela jsem si zoufale a na vteřinku jsem děsem zcepeněla.

Já i kamarádka, která to uslyšela se mnou.

A pak jsme hned začaly jednat.

Kotě nechtělo ven ani za nic, protože kolem projíždělo jedno auto za druhým, do toho bouřilo a velký kapky deště bubnovaly na kapotu.

To by nevylezl ani pes, a ne takovej malej bezbrannej a bezradnej tvoreček.

Když jsme pochopily, že samy nic nezmůžeme, a že modlitby k nebesům, aby naklusal majitel auta, nebudou oněma nebesama vyslyšeny, zavolaly jsme na městskou policii.

Řekli, ať počkáme, že posílají odchytovou službu.

Chtěla jsem po nich, aby mezitím zjistili majitele auta, ale odbyli mě, ať se nestarám, že odchyťák si poradí i bez majitele.

Čekaly jsme, stále ve slejváku, skoro dvě hodiny.

Když jsme si dovolily ještě jednou zavolat, jestli teda jako jo nebo ne, dostalo se nám poučení, že nelítaj´ helikoptérou, abychom čekaly.

Pak konečně dorazil vůz, honosně označenej Městská policie - odchytová služba, a z něj svižně vyskočil nádhernej, vysokej mužskej.

A my jsme si úlevně odfrkly, jak to s takovýmhle chlapíkem pofrčí, a jak se konečně dostaneme někam, kde nám už nebude kapat na hlavu a za límec.

Chlápek vydoloval z hlubin svýho auta velkou odchytovou síť, přistoupil k nám, a prohlásil, že na takovýhle akce se může vysrat (omlouvám se, ale tak to bylo), a že má v autě psa, a ještě musí do Měcholup, a za hodinu mu končí služba a přesčasy jim neplatěj. Takže pokud tu kočku do hodiny nechytíme, máme smůlu, protože on odjíždí.

Znepokojeně jsme mu navrhly, že mu ten přesčas zaplatíme, kolik to jako dělá.

Zřejmě ale podle toho, jak jsme vypadaly (dvě zmoklý slepice s rozmazanejma šminkama a mokrejma hadrama), usoudil, že jsme socky a nemáme ani floka, a vyštěkl, ať to neřešíme, že ho platí město.

Pak začal nadávat, že majitel auta už měl být dávno zjištěnej, a musela jsem teda zase volat policii, protože on z nějakýho důvodu ze svýho mobilu volat nechtěl.

Za chvíli dorazila další hlídka - kluk, ještě s kapkou mlíka na bradě, a holka s dvěma. Kapkama.

Chodili kolem auta lehkým vycházkovým krokem a u toho nám sdělovali, že to je renault megan, a že oni ho teda otvírat nebudou, protože škoda by byla větší než zachráněnej život, žejo, a že ne každej má kladnej vztah ke kočkám a blablablablabla.

Což jsme všechno chápaly, takže jsme je nutily, aby dál sháněli majitele.

Zkrátím to - zkrátka byli otrávení na nejvyšší míru, a snažili se nám vysvětlit cosi ve smyslu, že bohužel teda je nutno obětovat kočku ve vyšším zájmu.

Zastavovali se u nás lidi a já dokola vysvětlovala, co se děje (policajt se sítí mezitím poodešel asi sto metrů, poťukával si jmenovanou na stehno a s někým se bavil mobilem), a každej, narozdíl od těch nejpovolanějších, projevil účast a chtěl pomoct.

Pak se tam zastavila jedna paní, stará, o holi, a asi ji poslalo samo nebe. Řekla, že nám předvede, jak se chytá kočka, a než jsem ji stačila zdvořile požádat, aby uhnula a nepřekážela, vydala zvuk.

Znělo to, jako když se malejm miminkům, aby se smály, prdí na bříško, víte co myslím. 

Z auta se ozvalo takový naříkání a takový žalování, že by se kámen ustrnul. Paní nám vysvětlila, že takovej zvuk vydává kočičí maminka, aby ty malý nalákala k sobě.

A taky že jo.

Lehla jsem si podél auta (jo, už mi to bylo fuk, mokrá a zablácená jsem byla stejně) a uviděla jsem, jak malinká černá kulička stojí u kola.

Zavolala jsem na policistu, ať mi podá síť, jenže on ji nechtěl dát z ruky a začal s ní rajbovat pod tím autem, aniž by se aspoň ohnul.

Výsledek byl, že kotě ... přeběhlo do motoru vedlejšího auta.

Poprosila jsem policistu, ať mi tu síť půjčí, že když už tam tak polehávám, narozdíl od něho, že se pokusím o odchycení sama.

Vztekle si mě změřil, rukojeť sítě si přitiskl víc k tělu, a zasyčel:"Proč! Já si ji chytim sám!"

U dalšího auta byl naštěstí majitel znám - pozoroval naše počínání už drahnou dobu z protějšího chodníku, a jak viděl, že se válím pod jeho landroverem, přiběhl.

Přiběhl a začal nás poučovat.

Že jsme hysterické.

Že o kočkách víme hovno (jeho slova).

Když jsem mu sdělila, že tahle kamarádka má léta chovnou stanici mainských mývalek a pečuje o šest nalezenejch koček, a peníze za svý obrazy dává do útulku, řekl, že no a co, že víme stejně hovno a jsme hysterky.

Skrz moji vrozenou diplomacii a takt probublávalo zařvání a touha majznout ho kabelkou po palici; měla jsem co dělat, abych se udržela, a taky kámošku, který už se začínalo bělmo barvit rudě.

A chtěl nastartovat, aby se prý pootočilo kolo.

Vlastními těly jsme mu v tom zabránily, ale nad zvedlou kapotou zaječel, že se na nás taky může vysrat, zavřít to a jít domů, a to je zvědav, co potom budeme dělat.

(Se mi zdá, že jsou dneska ti lidi nějak moc agresivní, ne?)

Nakonec ta paní s holí zase maminkovsky "zaprděla" a koťátko se za tím zvukem vydrápalo skrz všechny ty trubky, nádrže, drátky a trubičky na povrch motoru, odkud ho ten vztekloun rychle sebral a předal kámošce.

Vždycky, když najdu kotě, chycený ho mám hned, ale udat ho do dobrejch rukou, to trvá.

Teď to bylo přesně naopak - chytání trvalo hodiny a hodiny, síly, nervy a hlavně nepřebernou hromadu diplomacie, a udaný jsme ho měly natošup.

Skončilo v krásným útulečku u jedný moc hodný ženský a my víme, že se mu povede moc dobře.

Touto cestou chci

- poděkovat nebesům za tu paní s holí,

- vyjádřit mírný znechucení nad heslem Pomáhat a chránit!

- a omluvit se majiteli toho prvního auta, kterýmu jsme, bohužel, zapomněly na skle přilepenej lístek Pozor, máte v motoru kotě!

Domů jsme se dokodrcaly se Zuzkou II. v půl desátý večer.

Pro změnu jsem nakrmila kočky a šla malovat na trika.

Kočky.

Jo, a ta oslava se nakonec konala:

Právě před deseti minutama jsem dostala balíček od týhle báječný ženský.

A v něm nádherný drátěný zápichy do květináče a rumový pralinky pro Zuzku II., páč ona je ráda.

Utřela jsem slzu dojetí a jdu vám sem rychle sdělit poznatek, že přes všechny peripetie a házeče klacků pod nohy je svět moc krásný místo!