Právě jsem zažila obrovské rozčarování a to z toho důvodu, že po posledních korektůrách tohoto příspěvku jsem příspěvek uložila a on místo aby byl vidět, tak zmizel a nešlo ho už najít. Tak to holt zkusím ještě jednou.

Včera jsem strávila několik hodin cestováním a jeden novinový článek mě přivedl na myšlenku sepsat takový "elaborát" o tom, jak jsem dostávala a nedostávala v životě od mužů květiny. Tato myšlenka vznikla takovým prapodivným způsobem. Článek s tím souvisel jen velmi okrajově. Byl o tom, že zamilovaní lidé si musejí vonět, aby vztah měl nějakou budoucnost. Tak snad ta vůně ve mně vyvolala pocit, že se musím se svými dojmy podělit. Před lety jsem vyletěla od státnic z psychologie, protože jsem v otázce "Asocianismus" věděla opravdu pramálo. Toto bude asi ono - věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, jsou vlastně provázány.

Vzpomněla jsem si na báječný seriál Taková normální rodinka, kde Jaromír Hanzlík alias filmový Zdeněk chce své manželce dát květinu a jeho švagr Eduard Cupák, seriálový Petr mu to rozmlouvá jako velmi nerozumný nápad. Zdeněk oponujem že se přeci všude píše, že muž má koupit své ženě květinu, aby ji potěšil. Petr mu na to říká, jestli ví, kdo takové články píše, že jsou to zahořklé ženy a že to je nesmysl, že akorát vyvolá dojem, že něco provedl a chce si to u Káči vyžehlit. Ta scéna se nedá popsat, ta se musí vidět. Fan Vavřincová tam tehdy vytvořila prostor pro herecký koncert Řehoře a Cupáka, kteří předvádějí, co bude následovat až Zdeněk květinu předá. Vždy se musím při této scéně usmívat, protože je prostě úžasná jako je úžasný celý tento seriál.

Nějak mě to ale přimělo zamyslet se nad tím, jak je to vlastně se mnou a květinami, které mi jako ženě muži kdy dali. Dala jsem si tu práci a šla ve vzpomínkách až k té první květině, kterou jsem dostala od muže jako pozornost. Byla to modrá růže. Dárce byl magistr farmacie, takže by se předpokládalo, že člověk inteligentní. Především to ale byl člověk, který měl být mým potenciálním manželem nebo tedy spíš já jeho potenciální manželkou. Magistr Ptáček byl prostě bytostně přesvědčen o tom, že růže takto modrá vyrostla, nějak tenkrát přehlédl, že do modra jsou zabarveny i listy. To byla asi poslední kapka, abych tuto epizodu uzavřela. Ten člověk ale neměl špatné nápady, byl svým založením vlastně romantický. Chtěl mě vzít do rakouských Alp na celkové zatmění Slunce. Psal se rok 1999 a hodně se mluvilo o konci světa. Tehdy jsem si řekla, že jestli opravdu ten konec má nastat, tak ho strávím jakýmkoliv jiným způsobem, hlavně ne s tímto člověkem, na kterém byly zajímavé snad jen jeho majetkové poměry. Vzhledem k tomu, že se píše rok 2013, je slunečné dubnové dopoledne, venku zpívají ptáci a čerstvě posekaná tráva se místy blyští jako poseta démanty, tak lze usuzovat, že tehdy opravdu konec světa nenastal. Ovšem vzpomínka na ten památný den mi zůstala velmi hluboko zapsána v paměti. Minuty, které jsem strávila na kost zmoklá v telefonní budce, kam jsem se před přívalovým deštěm schovala, opravdu vyvolávaly dojem, že tohle je opravdu konec. Tehdy jsem trochu zalitovala, že ty Alpy by možná byly lepší alternativa. Ale o tom tento příběh není. Tehdy jsem věděla, že bych nedovedla žít vedle blbce, který si ve svých téměř třiceti letech myslí, že existují modré růže. Není totiž vůbec těžké modrou květinu ze světlé vyrobit. Bylo mi dvacet let a věděla jsem, že tudy cesta nepovede. Tehdy mě zachránila moje maminka, která zavolala příbuzné, která nás chtěla dát dohromady, že jsem ještě mladá a hloupá a že by z toho asi nic nebylo. Ani nevíte, jak jsem tehdy byla šťastná.

Tak to byla vzpomínka na moji první květinu od muže.

O nějakou dobu později jsem měla opravdový vztah a tehdejší přítel mě ctil jako bohyni a zahrnoval mě dárky jako se mají zahrnovat božstva. A nebyly to dárky ledajaké. Jenže kámen úrazu byl v tom, že jsme oba tehdy studovali vš a já byla doma peskována, že přijímám dary od člověka, který sám nemá moc peněz. Pak jsme jednou byli s přítelem večer ve společnosti a on mi od prodavačky květin koupil krásný puget růží. Radost trvala do okamžiku než jsem doma dostala tak hrozitánsky vynadáno, že tedy takhle nebudu nikomu tahat peníze z kapes. Tehdy jsem přítele uprosila, aby mi už takové nápadné dary nedával. To byla asi poslední květina, kterou jsem od něj dostala.

V následujícím vztahu jsem na květinové dary mohla zapomenout, protože tento přítel naprosto neuznával květiny jako pozornost - říkal, že nejkrásnější je přeci kvěcina, co roste někde na louce a že řezané květiny jsou vlastně zabíjené pro něčí potěchu. Jedinou květinou, kterou jsem od něj dostala, byl puget růží na dlouhých stoncích, které mi dal k ukončení mého vysokoškolského studia. Tehdy ale pověřil naši společnou kamarádku, snad aby neutrpěl nějakou psychickou újmu. Květiny byly ale překrásné a velmi mě tehdy potěšily. Souběžně s tímto vztahem jsem udržovala ještě jeden vztah, ale je otázkou zda toto setkávání za vztah považovat. Od tohoto muže jsem nikdy květinu nedostala - důvod byl prozaický. Aby květina nevyvolávala v mém příteli důvod k žárlivosti.

A tak jsem si občas kytičku pro radost koupila sama. Tehdy jsme získala asi doživotní lásku ke gerberám, které jsou architektonickým skvostem přírody.

Nyní jsem ve fázi, kdy květiny od muže dostávám při každé příležitosti a jsem jimi vždy velmi potěšena a dělám vše pro to, aby mi ta radost vydržela co nejdéle a já se mohla každý den potěšit pohledem na tento dárek a milou pozornost. Problém je ale v tom, že jsem si uvědomila, že mnohem raději bych čas trávila s tím oním a nemusela bych být tak četně květinami obdarovávána. Příroda je mocná čarodějka a někdy dostáváme věci, které třeba ani nechceme nebo jsou jen jakýmsi zástupcem či náhražkou toho, po čem vlastně toužíme.