Byli jsme opět na chatě. Konečně vybaleno, děti někde pryč... možná v lese, ale spíš u sousedů. Hlavně že nejsou u vody. Mají přísný zákaz chodit samy k náhonu a naštěstí to dodržují, je to  jejich jediný zákaz na chatě a asi proto si jej pamatují dobře. 

Stojím pod jabloní a zkouším nakreslit první zelená malinká jablíčka. Moc mi to nejde. Vzpomínám na vílu, naposledy jsme si slíbily pohádky, ale člověk míní a život mění. Obě jsme spěchaly a přesný čas "zítra večer" je asi pro každou jindy. Možná nemohla, nebo jsem přišla pozdě.... kdo ví? Teď už se nic nedozvím. Je sice jasno, sluníčko svítí, ale po obloze se honí mraky a fouká docela čerstvý vítr. Kapky na listech i v trávě upomínají na nedávný déšť.

"A proč by ses neměla nic dozvědět?"

Ha, je tu. Usmívám se najednou. No, myslela jsem si, že je na vás moc zima a že jste schované někde v teple.

"No, to ani né." Protáhne hlásek trošku posmutněle. Hledám očima malou známou. Jakpak asi vypadá dneska?

"No jak, uplně normálně... nó." Ale teď to znělo, jako by někdo popotáhl nosem. Nejsi nemocná? Ptám se a najednou ji vidím. Stojí na větvičce a kouká ták smutně. Na sobě má dlouhý kabátek s kapuckou, jak jinak než zelený. Vlasy ji lezou s kapucky a vítr je rozmotává a pod kabátkem.... jůůůůů. Ty jsi byla na bále? Ptám se. Z pod kabátku vykukují šaty jak květ růžičky, žluté s červenými kraji. Mojí oblíbené. Vysoké botičky v barvě nezralých jablíček ke kabátku ladí jak ze žurnálu. Ale víla je smutná a ne a ne se pousmát.

"Jo, na bále, ale on se ne to...." Popotáhne nosíkem. Jak já ten zvuk nemám ráda. Běhá mi z něj mráz po zádech. Nepovedl se? Zkouším doplnit větu. "Hmmm." Jen smutně pokrčí ramínky a dál šťouchá do kapek rosy. Brzy jí nateče do rukávu. Snažím se ji rozveselit. Víš co? Povídám, teda myslím si. Tak já ti povím tu slíbenou pohádku. Ať přijdeš na jiné myšlenky. Chceš?

Konečně se na mne podívá, ale pak zas jen. "Hmm, když myslíš." Ale stojí tam dál, tak zkouším. Povím ti pohádku o hloupém Honzovi. To tak jednoho dne povídá máma hloupému Honzovi na peci, už jseš dost velký, nedá se nic dělat, ale musíš jít do světa vyučit se nějakému řemeslu...... a tak povídám, jak musel jít, a jak se mu nechtělo, a jak ty buchty dostal, a jak vyšel s chalupy a vydal se teda cestou k lesu .... Víla se mezitím uklidnila. Přestala šťouchat do kapek vody a dokonce se i posadila. Klátí nohama na větvičce a pozorně poslouchá.   .... no a jak přišel k tomu lesu, zdálo se mu, že mu vytrávilo. Pokračuji dál a jsem moc ráda, že pohádka zdá se zabrala. No a jak tam tak seděl na pařezu, rozbalil šátek a vyndal buchty, makové, máslem mašťěné jen jen do nich kousnout. Když tu kde se vzal, tu se vzal stojí před ním kouzelný dědeček a prosí o buchtu. No proč ne, povídá Honza a jednu...

"Kouzelný?" Skočí mi do řeči víla. Už jsem se bála, že nepromluví. Usmála jsem se a přitakám. No ano kouzelný.

"Jů, my máme taky jednu kouzelnou vílu. Heč, ona je sice stará, ale nemá hůl nebo tak. Je moc hezká. Ale nikdo neví, kdy se narodila a tak proto si všichni myslí, že je moc stará." Rozpovídá se najenou. Opravdu? A jak kouzlí? Ptám se hned.

Víla nakrčí nosánek, usměje se a povídá."No já vlastně ani nevím, víš? Ale můžu ti povědět jeden příběh. Víš ona.." Na nic nečeká a začne popisovat tu snad úplně dokonalou vílu. Pak se najednou zarazí. Zamyslí, a začne znovu.

"Povím ti to jinak.Tak, jak ty mně. Bylo nebylo jednou se narodila malá víla. Byla krásná, chytrá, veselá a rodiče byli nadšení. Jen neměla křidýlka. Nikomu v rodině to nevadilo. Doma víly nelétají. Ale malá víla rostla, chodila ven a tam si hrála s dětmi. A ty křidýlka měly. Nejprve si vůbec nikdo nevšiml, že křidélka nemá. Protože malé víly neumějí létat hned, musí se to naučit, jako lezení nebo chození. A tak malá víla si s ostatními hrála a všechno se zdálo krásné. Ale jednoho dne se stalo, co se stát muselo, všechny děti už létat uměly, některé pravda trošku pomalinku a ne uplně rovně. Ale malá víla neuměla ani to. Pomalu si s ní děti přestaly hrát a z veselé malé víly rostla zasmušilá víla. Rodiče se taky trápili, ale neuměli pomoci. Jednoho dne už malá víla nebyla malá, ale velká víla. A protože nebyla hloupá, rozhodla se, že půjde do světa a zkusí nějaká křídla získat. Nakonec, křídla má kde kdo, tak třeba najde někoho, kdo už ty své nepotřebuje a třeba tak bude mít, alespoň nějaká. Maminka plakala, a říkala, že nikde taková křídla nejsou a že zbytečně půjde sama svetěm. Ale tatínek se malé víly zastal. Ostatně co je lepší - sedět doma a zoufat si a nebo jít do světa a zkusit štěstí? I když nenajde co hledá, třeba najde něco jiného, co by ji mohlo potěšit stejně a nebo ještě víc. A tak maminka dala malé víle krásný červený šátek s vyšívanými kytičkami, pusu na čelíčko a s tatínkem se s malou vílou rozloučili. Malá víla šla světem a potkala spoustu zajímavých tvorů, lidí i víl. Šla dlouho, dlouho, ale křídla nenašla nikde. Když už si myslela, že dál nepůjde, že se jí moc stýská po domově potkala najednou vílu. Vílu, která šla! Šla po cestičce přímo proti ní. Mile se na tu zvláštní vílu usmála a hezky pozdravila. Víla se taky usmála a po pozdravu se představila jako víla Rozárka. Malé víle to nedalo a po chvíli povídání o trampotách cestování to nevydržela a vyhrkla otázku, která ji trápila. Proč Rozárka chodí a nelétá? Víla se usmála a odpověděla, že je to prostě hezčí. Sice pomalejší, než létání. Ale že pozná víc různých tvorů, kvítí a víc se dozví, než když proletí honem honem tam a pak zase honem honem zpátky. A taky ji to prý víc urdžuje v kondici. Malá víla se rozesmála. Konečně se jí ulevilo. Ale přecejen Rozárka si mohla vybrat, ale ona ne. Jenže Rozárka nebyla obyčejná víla, byla opravdu moc moudrá a uměla různá kouzla. Pohladila malou vílu po zádech a pošeptala jí, že když si to bude moc přát, tak že se jí její přání splní. Malá víla zamrkala očkama překvapením, ale najednou byla na cestičce sama. Rozárka zmizela kdo ví kam. Šla a šla cestou necestou, přemýšlela o Rozárce a jejím vyprávění a hledala cestu domů. Jednoho dne došla na kraj velikého údolí. V dálce na druhé straně uviděla řeku, louky i les. Byla skoro doma a přece tak daleko. Najednou stála na samém okraji úbočí na kameni u voňavé rozmarýny a moc toužila po tom, aby byla doma co nejdříve. A na jendou zafoukal vítr a nadzvedl cíp šátku od maminky, který měla přes ramena. Šátek se narovnal a druhý konec sebou malé víle v ruce zaškubal a taky se narovnal ve větru, jako by měla křídla. Jako? Ne jako, doopravdy! Z šátku byla dvě nádherná křídla, červená s vyšívanými květy. Malá víla nevěřila vlastním očím. Ale bylo to tak. Vítr šťouchl do víly a ta se vznesla do údolí rovnou za maminkou. Maminka byla štěstím úplně dojatá. Objímala dcerku, ale tatínek prohlížel křídla z jedné strany a pak z druhé. Mnul si bradu a přemýšlel a pak se zeptal. Rozmarýnko, nepotkala si náhodou cestou jednu zvláštní vílu, která chodí ráda pěšky? Malá víla se rozpačitě usmála a přisvědčila že Rozárku a že byla moc hodná. A hned chtěla vědět jak to, že ji i táta zná. Ale táta, jen dodal že to teda měla velké štěstí a..

..ale ty mne vůbec neposloucháš! " Přerušila zničeho nic své vyprávění víla a uraženě zvedla nosánek.

Ale já poslouchám ani nedutám. "A proč se teda na nic neptáš?" No, přece ti nebudu skákat do řeči. To lidi nedělají, teda alespoň by neměli. Vysvětluju překvapeně. "Ale u nás to znamená, že jsem nudná." Už zase natahuje moldánky. Ale ne, uklidňuji ji. Opravdu si vyprávěla moc krásně. Nechtěla jsem tě přerušovat. Abys něco nepřeskočila. A já o něco nepřišla.

"Hmm, aha.." Zamyslí se maličko, nakloní hlavičku na stranu. Podívá se zasněně na nebe, jako by počítala čas. "Víš co?" Vyskočí najednou na nohy. "Já, já se musím vrátit na ten bál." Co tak najednou? Ptám se, ale už mi cuká v koutcích. Víla to naštěstí nevidí, jen se rozhlédne. Zamává a zavolá. "Tak zas příště a děkujůůůůů".

Proč mám zvláštní pocit, že jsem prve neměla říct Nepovedl se? ale spíš  Nevyslovil se?

Snad se příště dozvím, jak to všechno dopadlo. Ale teď si už taky musím pospíšit.

(celé obrázky najdete tu a tu)