Včerejší večer jsem po dvou letech téměř nepřetržitého korálkování (samozřejmě byly nějaké přestávky, ale nejdelší cca 3 dny) strávila jinak, než ve společnosti korálků, kleští a drátů. Vrátila jsem se k jehlicím, který byly mými společnicemi před tím, než jsem objevila třpytivé kouzlo korálků. Stalo se to předevčírem. Navštívila jsem galanterku u nás ve městě, neb jsem potřebovala režnou nit. Nějak jsem to neohlídala (jak říká můj šéf ?neokaučovala? jsem to), Maruška ji našla a poradila si s ní po svém. Původně jsem si myslela, že tam rychle vběhnu, koupím nit a zase vyběhnu, ale??. Ale oni měli na pultě narafičenou nádhernou stříbrnou přízi?? Jenže já měla pár korun jen na tu nit (naštěstí?). A tudíž jsem získala spoustu času na hledání odpovědi na otázku: koupit, či nekoupit? Celé odpoledne, večer i chvílemi druhý den v práci jsem to pořád řešila. Mám? Nemám? Co s ní budu dělat? Umím vlastně ještě plést? (No, to se uvidí, až se pustím do práce) A kde mám vůbec jehlice? (Aha, tady, v šupleti, přece) Tak mám? Nebo nemám? Budu mít na pletení čas? Druhý den rovnou z práce jsem šla (teda spíš utíkala ? co kdyby mi ji někdo vykoupil?!) opět do galanterky. Příze tam ještě byla a dokonce ještě přibyla další stříbrná příze ? trochu jiná.  Po chvíli strávené zkoumáním a prohlížením klubíček a zároveň přemýšlením, jsem z obchodu odešla s několika klubíčky a nádherným pocitem na duši, který určitě také znáteJ. Cestou domů jsem přemýšlela, co s přízí vyvedu. Že bych upletla čepici? Nebo radši šálu? Po rušném večeru (manžel zabouchl klíče ve dveřích ? samozřejmě zevnitř a museli jsme čekat, než přijede zámečník. Když konečně přijel, zjistil, že nemá nářadí a musel se pro něj vracet) jsem se konečně pustila do díla. Zjistila jsem, že plést pořád umím a dokonce i rychle. Až budu mít hotovo, samozřejmě předvedu, protože jsem zvědavá, jak se vám to bude líbitJ.