Byl večer všedního dne, podobný mnoha ostatním. Vysedávala jsem u počítače, prohlížela si kreativní fóra a galerie, abych se podívala, co se vlastně v tom tvořivém světě všechno děje. „Hmmm, několikrát přes sebe namotané drátky, to už je na mě trochu moc,“ říkám si, „je to takové, jak bych to jenom... takové hutné. To snad ani zkoušet nebudu.“

Uplynula pak spouta dalších takových večerů, ale drobné změny se přece jen opatrně a zcela nenápadně dostaly až do mých myšlenek. „No teda, ale ono to nevypadá až tak zle, to gizmo. Proč jsem to vlastně tak rezolutně zamítla? Jestli se chci někam hnout, měla bych být přístupná novým věcem. Tak jo, já to zkusím.“ honilo se mi hlavou.

Už si ani nepamatuji, na jakém z mých výrobků jsem tuhle techniku použila poprvé. Snad když jsem takto spoutala krásnou achátovou placičku. Ještě jsem si ani nepořídila ono šikovné udělátko, které drátky tak krásně a rychle namotává. Zatím si poradím i bez něj. A snad jednou, až pomine  hektické období, které ze mě zrovna vysává všechnu energii, a já naberu nové síly, využiju gizmo třeba nějak rafinovaněji.

Důležité je, že jsem tohle hutné namotávání vzala na milost. A je to dobře. Vždyť se s ním dá udělat plno parády!