Maminka mi vždycky říkala „Hlavně si myj hezky ruce, čistota je půl zdraví!“

Tentokrát ale neměla pravdu.

„Umyj si ruce a namoč do vody několik proutků, leží támhle na okně.“ Zavolala na mě kamarádka Markéta. Sama měla plné ruce práce, protože se kolem ní neustále točilo asi dvacet vyráběníchtivých dětí, ale přesto se nabídla, že mě naučí uplést košík z pedigu. O chvilku později, když mi vysvětlovala, jak se plete dýnko, přeskočilo na mé ruce několik zákeřných bakterií. Vlasy mi při práci padaly do tváře, odhrnula jsem je tedy rukou a přitom se omylem dotkla rtů. Tak překonaly bakterie první obrannou linii mého imunitního systému, aniž bych to tušila.

„Teď ti začnu první řadu, dobře se dívej, jak se to dělá.“ Řekla Markéta. Za chvilku mi košík podala s tím, ať pokračuji sama. Bakterie v mém těle se začaly množit, aniž by si toho líné leukocyty všimli. Možná také pozorovali, jak se plete košík.  Za chvíli byl košík vyšší, ale také šišatější. To však již nemohlo zabránit infekci. „Pozdě!“ volaly radostně podlé bakterie na ubohé leukocyty, které si na poslední chvíli všimli jejich invaze. Množily se teď jako posedlé a ubohé leukocyty stáli jako opařené a jen bezmocně přihlíželi.

„Markét, už to mám skoro hotové, co teď?“

„No, teď si uděláš uzavírku.“ Odpověděla Markéta a opět mi trpělivě ukazovala další postup, přestože jí za rukáv tahaly asi tři děti, každé mělo v ruce jeden ušmudlaný košíček a jejich vysoké hlásky naříkaly „Tétóó, co teď, co teď!?“

Chvíli jsem hleděla na Markétiny hbité ruce, ale moje hemisféry jakoby se rozpojily. Cesty myšlenek jakoby se zauzlovaly. Nemohla jsem zkrátka pochopit, jak se to dělá.

„To je naše šance! Na ně!!!“ zatroubili do útoku leukocity a vrhly se na houf bakterií způsobující Pedigovou pletyopii. Bakterie se bránily, kousaly, škrábaly, ale přestaly se množit a proti přesile leukocytů byly bezmocné.

„Ukaž, tak já ti to uzavřu sama.“ Řekla nakonec Markéta  a dopletla zavírku za mě.

„Pak se na to podívej na internetu, tam najdeš přesný postup i s obrázky. Zavírek existuje několik, ale myslím, že tahle je asi nejjednodušší.“

„Já si to nemyslím.“ Odpověděla jsem a z tváře mi nezmizel nechápavý výraz.

Pak se mi ale konečně dostal do ruky můj téměř dokončený košík. Rozzářila jsem se. Ten je ale krásný…

„Houby krásný, je to neforemný šišoun se spoustou chyb a motanic!“ volali leukocyty z bojiště v mém těle.

„Chceš si udělat ještě víčko? Mám s sebou nějaké dřevěné korálky, můžeme je na to použít.“ Řekla Markéta když děti konečně odběhly na večerní  program.

„No jasně!“ zajásala jsem a bakterie Pedigové Pletyopie chytily druhý dech.

Měly jsme teď chvíli klidu a tak jsme společnými silami pustily do víka, do kterého jsem na závěr začala vplétat malé nazelenalé korálky.

V té zdánlivé chvílce oddechu se bakterie opět začaly množit a to až čtyřikrát rychleji než předtím. Leukocyty to zaskočilo. Bili se dál jako lvi, ale brzy poznali, že již nemají šanci.

„Je konec!“ Zavyl nešťastně velitel všech leukocytů a imunitním systémem se rozlehl vítězný ryk bakterií.

„Je to hotový!“ Zajásala jsem nadšeně a mávala svým prvním košíkem nad hlavou.

„Super, povedl se ti.“ Přisvědčila Markéta, jak to ostatně říkávala každému dítěti nad sebeušmudlanějším výtvorem, protože dobře věděla, že není důležitý výsledek, ale dobrý pocit z vlastní tvorby.

„Viď…“ pravila jsem zasněně a nevnímala neslavný ústup leukocytů do nejhlubších koutů krevního řečiště, zatímco bakterie Pedigové Pletyopie se nyní naplno chopily vlády nad mým tělem a nehodlaly se jí za žádných okolností vzdát…

O pár týdnů později, když přišel přítel z práce, stanul ve dveřích jako solný sloup. Já seděla v křesle, s úsměvem pletla košík, před sebou kýbl s vodou a namočenými proutky, na kolenou ručník, na zemi tři klubka pedigu a odstřižky pedigových přebytků se válely všude kolem.

„Podívej, upletla jsem další košík! Ten bude na ubrousky!“ sdělila jsem mu nadšeně.

Přítel neřekl nic, jen upustil zděšením tašky na zem, neboť pochopil, jaká nemoc mne postihla.  A protože zažil již několikrát, jaké to je, když těžce chořím, byl z toho celý nesvůj.

Snažil se proklestit si cestu ke kuchyňské lince a nešťastně přitom naříkal „Pedig, všude je pedig, pedig…“ Pak šlápl do druhého kbelíku s vodou, omotal se mu kolem nohy smotek pedigu a šídlo se mu zapíchlo do ponožky.

„Jen doufám, že do něj nekousnu při jídle!“ pravil nakonec roztřeseným hlasem.

Poznámka

Vyprávění se zakládá na pravdě. Jsem však držitelkou imaginární vypravěčské licence, což ve své podstatě znamená, že mám právo veškeré skutečnosti jakkoliv měnit a upravovat za účelem dosažení zajímavějšího a vtipnějšího příběhu a poučné pointy. Děkuji za pochopení.

 

Tak a tady jsou konečně nějaké obrázky těch šišoidů a motanic, kterými jsem zaplavila náš byt. Přestože tyto košíky rozhodně nejsou dokonalé, svoje funkce plní dostatečně. Jsou vyrobeny s láskou, nadšením a horečkou :). Jejich podařenejší bráškové našli své místo v bytech mých přátel či rodičů…