Archimédes kecal.

Jo, byl to pohádkář a nikdo mi to nevymluví.

A já už se radši nedovoluju.

Tuhle jsme s mojí kamarádkou probíraly u kafča kdeco, a zákonitě jsme se dostaly k tomu, jak jsme vorvaný jako borůvčí, a jak by to chtělo dovolenou.

Postěžovala jsem si, že poslední dovolenou jsem měla před pár lety. To jsme se Zuzi II. a naším spratkem byly v Chorvatsku. Mimochodem žádná sláva - holka byla na vrcholu puberty, v místě rekreace kulminovaly nadprůměrný teploty (vlnky či mráčku nevidět), takže buď pohled na vodní plochu jako rybník za vsí, a nebo na nasupenou puberťačku.

Nicméně jsem si vzpomněla na svý (ne)plavecký zážitky.

Jsem totiž spíšneplavec než spíšplavec. Ještě jakžtakž zvládnu lehce a elegantně, jako paní radová, jak říkával můj muž,  plouti těsně podél břehu, tam, kde dosáhnu nohama na dno. Ale ani tehdy se mě nesmí nikdo dotknout, zavadit o mě a podobně. Okamžitě mě chytí panika a jdu ke dnu. Z hluboký vody mě od nepaměti jímá děs a hrůza a i kdyby mi někdo řekl, že teď z fleku dostanu 100 000 000, když skočím do dvoumetrovýho bazénu, neudělala bych to. Ani za víc ne. Za nic.

Takže zatímco Zuzi II. s holkou poplavávaly, já jsem posedávala na břehu, ráchala nožky a kecala jsem s nějakou Jugoškou, též neplavkyní.

Zuzka se k nám přidala a povídá, ať si aspoň proboha lehneme do vody, když je takový vedro. Jakože hlavu ještě na pláži a tělo už ve vodě. Sama to udělala. Lehla si do vody a ta voda jí nadhodila nohy, že je měla pořád nad hladinou. Já si lehla, a mý nohy ... klesly ke dnu, na oblázky, a zůstaly tam. Jugoška si lehla vedle mě, nohy jí klesly na oblázky, a zůstaly tam.

Zuzka se s náma začala hádat, že to není možný; několikrát přeříkala Archimédův zákon, ale vzývala ho marně, toho lháře, nepomohlo to. Pořád jsme s Jugoškou ležely u dna, jako takový ty ryby, co sbíraj v akvárku hovínka a zbytky od jinejch ryb.

Vy normálně popíráte Archimédův zákon!, byla Zuzka šokovaná. A znechuceně mi řekla, že ať z toho moře teda aspoň něco mám, tak ať jdu na lehátko. Že se nemusím bát. Budeme se ho jenom držet a kousek poplujeme.

Jelikož jí celkem věřím, tak jsem do toho šla. (Zadarmo )

Tam, kde už jsme nestačily, Zuzce vyletěly nohy nad hladinu a držely se tam, aniž by se o to jakkoli snažila.

Pak se podívala na mě a zrovna se nadechovala, že řekne No vidíš!, když si všimla, že mně ty nohy visej rovně dolů, a kdyby tam bylo dno, tak po něm prostě šlapu.

Do toho se k nám přiblížila rozvrkočená dcera a chytila se lehátka, jakože si na chvilku odpočine. Já se za to stydím, ale já začala tak řvát o pomoc, že to bylo slyšet asi hodně daleko, a kdybych se nemusela křečovitě držet, a kdybych měla kabelku, spratka bych utloukla kabelkou. Bleskurychlým manévrem jsem nás všechny otočila a ještě rychleji vodošlapací metodou dopravila ke břehu, až jsme si odřely kolena.

Poštěkaly jsme se tam jako psi. 

Holka ječela, co jsem to za matku, že bych ji klidně nechala utopit; já jí vyčítala, že ona naopak chtěla utopit mě, a Zuzka přidávala polínka do ohně, že to není možný, vždyť těleso ponořený do kapaliny....

Co vám mám povídat - dodnes mi to nevěří.

A já?

Vždycky, když se cítím na samým dně sil a říkám si, jak by to bylo nádherný někam vypadnout, vzpomenu si na tuhle dovolenou.

A vybalím barvy, vybalím trička, a jede se dál, kočárem černým kolem bílých skal.