"Jak jsem poznala žabí lásku" je takový můj malý příběh. Povídání, o které se s vámi chci rozdělit.

Jaro není jen roční období, je to osobní pocit každého jednoho z nás. A ačkoliv umíme vyjádřit, že všechno pučí a raší, voní a září, přesto zůstává kousek v nás, který neumíme ostatním předat, a přesto ho všichni ve vzájemné sounáležitosti sdílíme. Dřívé si lidé říkávali: "Přežili jsme další zimu, bude zase dobře."

I když dnes nejsme závislí na přízni a nepřízni přírody tolik jako oni, nebo si to alespoň myslíme, stále v nás někde z pradávna ten oslavný jarní pocit zůstává skryt.

Trampíci nazouvají toulavé boty, vodáci odemykají řeky, zahrádkáři chatové osady a tak bych mohla pokračovat. Já mám vždycky na jaře pocit, že to staré odplouvá po vodě, že s mnoha věcmi z minulosti už není možné něco udělat, mizí a zůstávají jako tiché vzpomínky. A nemá smysl si nad tím zoufat, protože tak to má být. Začínám sama se sebou každé jaro tak trochu znovu. Mám novou šanci zkusit něco jinak, líp. A v tom je možná ten očistný pocit.

A teď už dost povídání. Pojďte si se mnou vychutnat příběh jara a žabí lásky...