Hurá odhodlala jsem se a otevřela jsem znovu svůj obchůdek! Bojím se bojím, že si nevydělám ani na slanou vodu, jak mi před lety vysvětlovali doma, když jsem se chtěla věnovat kreslení. Ale kdo se bojí nesmí do lesa a ani na Fler.

Tak! Huuuuuu.... první krok mám za sebou. Co teď? No to je přece jasné! Vložím to přichystané zboží! A budu prodávat a prodávat a tralala...

Tak jak se to ono dělalo aha - Fler-Vložit nové zboží. Hmchm název... jo ten mám a dál ... popis, no tam něco plácnu... a teď fotka. FOTKA! NEMÁM! Co jen budu dělat??

No co, pujdu a vyfotim, však co je na tom? Foťák mám, ikdyž je tak těžký, že po pár snímcích se mi klepe ruka, a triko je v mé velikosti. Takže pohoda.

Ovšem běhat mezi stativem a místem focení není žádná sranda. Obzvlášť, když stativ nemáte tak vysoký jako jste vy sama nebo prostě máte příliš dlouhé nohy. Alespoň tak mi to vysvětlují prodavačky v obchodech. Jejich věci jsou správně ušité, jen já jsem nějaká celá bazgřivá. Blueh. No nic. Běhám teda mezi foťákem a koukám přes hledáček s polštářem v natažené ruce a nastavuju foťák, evidentně mám krátkou ruku. Co se dá dělat.

Po miliontém pokusu totálně vyčerpaná uznávám, že budu potřebovat ještě někoho. Buď modelku, což by bylo ideální. Protože kdo je zvědavý na můj příšerný nos, nožky jak srnka do lesa ne a ne a cápaté vlasy barvy pochcané slámy, jak se u nás řiká. Nebo fotografa. Foťák má u nás dneska každý a zmáčkout spoušť zvládne taky každý.

Ještě jedna věc mi vadí, přece nebudu fotit doma a pak složitě mazat v počítači maličkosti naší domácnosti. Rozhoduji se radikálně. Budu fotit venku, protože ženský řikaly, že to vypadá nejlíp. Ok - někde, kde nás při tom všem blbnutí nikdo neuvidí, ideálně na něčí zahradě, protože já žádnou nevlastním.

Naštěstí jsme dostali pozvání na zahradu na opikačku ke známým. Po osmělení několika pivy a jedním činzánem (nevím co to bylo, ale bylo to sladké s citrónem a cinzano to určitě nebylo) jsem se zeptala přítomných dam, zda by některá byla tak ochotná a stala-li by se některá na moment fotomodelkou. Nevím proč se říká, že všechny slečny chtějí být modelkami. Nepřihlásila se ani jedna a navíc propukli všichni (i přítomní pánové) v hurónský smích. Pochopila jsem, že jsem šlápla vedle. Tak jsem už jen potichu dodala... a co fotograf, ten by se nenašel? Nenašel. Ale při odchodu mi milá známá nabídla zahrádku jako zázemí. Snad jí mne bylo trochu líto.

Vezmu to z krátka. S manželem jsme se dostavili na zahrádku následující den. Vytáhla jsem kupičku triček a náš foťák. Majitelé zahrádky asistovali, protože takovou srandu tam ještě neměli. Vzala jsem si na sebe chytře krátkou kraťáskosukni tmavé barvy, aby se k ní všechno hodilo.

Slunko pálilo a zahrádka připomínala poušť Kalahari (né že bych tam někdy byla, ale prý je to peklo na Zemi). Nevadí, je to venku a odpolední světlo je výborné pro focení.

Manžel se rychle rozhlédl po zahradě jedním okem a pravil, honem se postav sem. Jo to je dobrý, tak ještě sem. Převlíkej a dem na to. Jedno triko - cvak, cvak, cvak. Druhé - cvak, cvak. Třetí - cvak. Dobrý ne? Rychle mi ukázal tmavý čtvereček, kde měla být vidět fotka. Snad dobrý. Všechno uklidit, složit, poděkovat a de se domů ukládat děti do postýlek, neb už delší dobu se nudí a zlobí.

Doma jsem si konečně našla čas a stahuju fotky natěšená, jak to všechno navkládám a budu prodávat tralala...

Výsledek mne málem položil. Odpolední sluníčko všechno přebarvilo na oranžovou!!! Fotky ve stínu jsou zase pro změnu úplně modré :( Nic se nedá dělat. Jsem doma sama a něco musím vybrat. Aspoň jednu fotku. Probírám se tou katastrofou a jedna mi přijde tak tak snesitelná - jsem na ní zády.

Otevřuji v grafickém programu s tím, že teda upravím tu děsnou žlutooranžovou, zmenším, zaostřím a šup s tím ven. Jenže ouha. Mé fotografické oko (fotoklub navštěvuju s nepravidelnou pravidelností třikrát do roka už několik let) vidí u mého přebujelého nosu jasně zelenou konvičku! Kde se tam vzala? V sousední zahrádce zrovna zalívala těch pár ještě neusušených kviteček paní sousedka. PANÍ sousedka, neb je asimetrická (asimetrvysoká+asimetrširoká), v košilce a gaťkách a takové té příšerné čelence s kšiltem. Mno to je teda bomba a z druhé strany mi z hlavy leze skleník! Mne asi omejou.

No naštěstí existuje funkce klonovací razítko a tak s gustem likviduju a mažu co se dá i nedá. UF. Kriticky koukám na svůj výtvor.

No závěr je jednoduchý. Příště znovu a lépe. Protože tohodle by se lidi jen lekli a to je to poslední co bych chtěla.

Nevíte náhodou někdo o nějaké modelce? I fotograf by se hodil, ale to bych v nejhorším ještě snad zvládla... ;)