Vždycky jsem měla touhu tvořit věci, které neexistovaly nikde jinde než v mé hlavě.

Bylo mi jasné, že pokud je nevytvořím já, můžu jen chodit po světě a doufat, že to udělá někdo jiný.

Takže jsem tvořila.

Učila jsem se šít oděvy a hledat způsob, jak převést své fantazie do nositelného kousku. Učila jsem se tytéž fantazie přenášet do kovu a modelovat šperky, které jsem do té doby nikde neviděla (a které mimo jiné v určité fázi žily i tady na Fleru). Učila jsem se plést z krásných hedvábných, mohérových a jiných exkluzivních přízí a tvořit doplňky jako čepice a šály, které nejsou nikde vidět. A také jsem se učila ilustrovat.

Všechno to byla snaha přenášet svět, který jsem viděla ve své fantazii, do něčeho, co vidím svýma vlastníma očima a co můžu ukázat druhým.

2020

Pokud žijete na Zemi, tak moc dobře víte, co nám ten rok přinesl: roušky, home office, a život bez posilovny.

Pro mě to byl také start něčeho nového na tvůrčí frontě.

Žila jsem tehdy v Nizozemsku. Jednoho dne mi na Instagramu vyskočila reklama na aplikaci Procreate.

To bylo ono.

Viděla jsem v tom tolik možností. Neuměla jsem to sice použít, ale to jsem jako překážku neviděla. Šla jsem na nizozemský aukční web, koupila si bazarový iPad a Apple Pencil a začala kreslit.

Možná jsem tu a tam sledovala nějaké tutoriály o tom, co dělá tohle tlačítko nebo co se stane, když stisknu tamto. Ale hlavně to bylo o intuitivním klikání, zkoušení, spoustě otázek typu „Co se stane, když udělám tohle?" a objevování.

Takhle vznikl můj styl a moje technika. Prostě se to vynořilo. A spolu s tím vznikla postupně i spousta ilustrací a animací.

Až jednoho dne jsem potkala jeho — svého nynějšího partnera.

Měl za sebou už skoro dvě dekády v textilním průmyslu a aktivně se věnoval mimo jiné strojové výšivce. Netrvalo dlouho a moje kreativní mysl začala rozvíjet, kam bych mohla své estetické cítění a nutkání k výtvarné činnosti dál směřovat, kdyby mě do svého světa uvedl.

A jelikož to bylo tak říkajíc na ráně, rozhodla jsem se udělat znovu přesně to, co jsem dělala celý život: „Co se stane, když udělám tohle?"

Jinými slovy, začala jsem znovu kreslit. Tentokrát ale s úmyslem proměnit to ve výšivku.

Naivní začátky

Když se ohlédnu zpátky, vidím, jak zajímavý to byl začátek. O technické stránce vyšívání jsem nevěděla vůbec nic.

Když jsem po několika dnech kreslení přišla s designem, kterým jsem byla nadšená a už jsem ho viděla na té mikině, partner mi vysvětlil, že tohle by bylo velmi obtížné až nemožné vyšít. A vysvětlil taky proč: drobné, samostatně stojící detaily.

V digitální podobě mých ilustrací to fungovalo skvěle. Pro výšivku se to ale vůbec nehodilo.

No nic. Vrátila jsem se znovu ke kreslení, tentokrát s respektem k tomuto pravidlu, a za pár dnů jsem se vynořila znovu.

„Je tohle možné?"

Ticho.

„Tohle by bylo opravdu krásné, ale toto je výšivka, která se dělá od švu, ke švu. A abychom udělali to, co kreslíš, museli bychom šít oblečení od začátku. Vystřihnout jednotlivé díly, vyšít je, a pak teprve je sešít dohromady."

Vysvětlil mi, jak funguje rámování. Ukázal mi to.

Pochopila jsem.

Pocítila jsem trochu zklamání, ale zároveň jsem chápala, že tudy cesta sice vede, ale ne v první fázi projektu. Nejdřív jsem potřebovala ověřit, jestli o moji tvorbu vůbec někdo stojí a jestli na tom dokážu vlastními silami a s pomocí kontaktů postavit fungující byznys.

Takže další design.

V tuhle chvíli jsem už znala a respektovala dvě pravidla: žádné drobné volně stojící detaily a dodržovat vzdálenost od švů.

A vytvořila jsem něco, co vypadá jako květina, jako pták, jako medúza… Něco, v čem člověk může vidět spoustu různých věcí, když se zadívá. Přesně ten typ věcí, které ráda tvořím. Protože se na ně podíváš, a pak znovu, a ještě jednou, a objevuješ věci, přemýšlíš, kladeš si otázky, představuješ si.

Takže má květina-pták-medúza byla první návrh, na kterém jsem se začala učit digitalizaci, neboli převod ilustrace do souboru, který dokáže vyšívací stroj přečíst. A učil mě jeden z nejlepších, přímo doma, u téhož stolu, kde jídáváme sushi.

Nakonec to byl první kousek, který jsme vyšili. Celý přes záda první huňaté oversize mikiny.

Ten moment

Chvíle, na kterou jsem se těšila už měsíce.

Opravdu můžu vyšívat vlastní designy na oblečení?

Opravdu si obleču něco se svým vlastním podpisem ve stylu a vkusu?

Je to opravdu nový způsob, jak mohu svou tvorbu nabídnout i jiným lidem?

Přišel moment, kdy jsem poprvé držela svou vyšívanou mikinu v rukou.

A cítila jsem zklamání.

Okamžitě jsem viděla nedostatky. Centrování bylo mimo. Barvy byly mimo. Příliš mnoho „mimo" pro někoho, jako jsem já, kdo je tak zaměřený na detail a prémiovou kvalitu.

Ale dalo se s tím pracovat.

Přítel už můj vůbec první výtvor stihl ukázat několika lidem z oboru a každý obdivoval komplexitu a neobvyklost.

Plus jsem to opravdu moc chtěla dotáhnout to finále mé vize.

Tak jsem pokračovala dál.

Co bude dál?

Právě teď v zákulisí vyrábím prototypy nových návrhů, které budu postupně zveřejňovat i tady na Fleru.

K tomu provádíme pár experimentů, o kterých naplno až příště. V tuto chvíli prozradím jen to, že jde o něco kolem kombinování více technik na jednom kousku, které jsem takhle pospolu zatím nikde neviděla. Pokud na to přijdu, mohlo by to úplně změnit, co jsem schopná navrhnout, vyrobit a nabídnout. Řeknu vám víc, až budu mít techniku a proveditelnost toho nápadu ověřenou.

No, a příští týden budu v tomto příběhu pokračovat.

Řeknu vám, jak celý proces od nápadu až po finální výrobek probíhá a co obnáší.

Pokud vás zajímá ještě něco jiného, napište mi to do komentářů nebo mi pošlete zprávu.

Klára