Na svět mě vyhnali chininem. Po čtrnácti dnech přenášení totiž porodník usoudil, že už jsem si lebedila dost dlouho a že je třeba mě trošku popohnat. Maminka si z porodu moc nepamatuje, hlavně to, jak jí bylo z toho hořkého chininu děsně špatně, zvracela a vůbec neměla čas se starat o opačný konec svého těla. Tam naštěstí stál připravený porodník a potřebné zajistil. Od té doby mám asi ráda hořká jídla - hlavně ovšem hořkou čokoládu...
Naše rodina byla celkem normální, ačkoliv rodiče se revolučně nevzali v kostele, ale jen na úřadě, což jim nábožensky založené tetky dlouho nemohly zapomenout. A tak mě dali aspoň pokřtít. U mého bratra se s tím už ovšem nenamáhali - jenže jak už je tak život plný paradoxů - já ten křest nikdy nepotřebovala, zatímco on se musel dát pokřtít v dospělém věku, aby ho vůbec pustili před oltář.
Bratr se oženil, já se vdala, se čtyřletým rozestupem pak porodila (bez chininu) synky Tadeáše a Robina, načež můj muž zčerstva odkráčel za hlasem svého srdce, zakládat novou rodinu... Já jsem sklopila uši i zrak a vodila synky do školky a do školy, vařila, chodila do práce, zašívala kalhoty, spravovala domácí spotřebiče, občas kluky zmydlila, občas utěšovala, střídavě smutná i veselá, táta i máma... a najednou jsem se nějak zastavila u zrcadla a zjistila jsem, že je mi čtyřicet. Tedy, já věděla, že je mi čtyřicet, ale neměla jsem čas si všímat toho, že už je to i vidět. Nevěřícně jsem na sebe zírala, překvapená a zmatená tou náhlou změnou. Nespouštějíc ze sebe oči jsem se pomalu začala svlékat a prohlížet si své tělo. No jo. Bylo to tak. Jeeeežíšmarjááááá, stáří je tu! I sedla jsem si na vanu a zmrtvěle hleděla do protější zdi. Co jen budu dělat?
Pak jsem se zase oblékla a seběhla o patro níž, ke své kamarádce Radce. Vylíčila jsem jí své zjištění a ona mě mlčky vyslechla. Poté zvedla ruce a po chvilce prohlížení nakonec došla k témuž. A to byla ještě o dva roky mladší, než já! Padla na nás tíseň z brzkého konce, ke kterému se dopracujeme bez jediné radosti, už žádné minisukně, žádné pantoflíčky na vysokých podpatcích (sice jsem je stejně nenosila z důvodu chabé rovnováhy), žádné flirtování (no jo, ale kdy jsem naposled...?). Nakonec Radka vytáhla víno, schované pro vzácné příležitosti, abychom tu depku přemohly. A poté jsme se rozhodly, že to tak nenecháme. Koneckonců, od čeho je tu magie? Ať už je to co chce. Budeme čarodějky, co nikdy nezestárnou...no... tedy, nebudou se sesychat dál. Jo. Tak to bude.
Za oknem svítil měsíc v úplňku a my jsme jako naše heslo vyhlásily opak hlásané pravdy, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Náš výplod zněl - nikdy není tak dobře, aby nemohlo být JEŠTĚ LÍP!
No ne?
